Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo | hpff ✓

41. Vítězem se stává

28. září, 2:47

V posteli

Když usnu teď hned a ráno vynechám čištění zubů, budu spát přesně pět hodin a dvacet šest minut. S tím by se dalo pracovat.

28. září, 3:32

Pořád v posteli

Prosím, aspoň čtyři a půl hodiny. Chci toho snad moc?

28. září, 8:29

U snídaně ve Velké síni

Když jsem přišla do Velké síně, chtěla jsem se jako vždycky nasnídat v klidu sama, ale na konci nebelvírského stolu seděla parta šesti zkroušených hráčů famfrpálu, kteří v tichosti zírali do svých hrnků s čajem a kávou a neprohodili mezi sebou ani slova. Všimla si mě Gabriela a mávla mým směrem na znamení, že se k nim mám přidat.

Sedla jsem si vedle ní a nalila jsem si trochu čaje. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení, ale vypadalo to, že nejsem jediná. Už jenom donutit se, abych spolkla alespoň těch pár doušků pití, bylo náročné. Za pár minut se začali všichni zvedat.

„Sejdeme se ve společenské místnosti?" zeptal se mě Zack. Máme spolu totiž ještě probrat taktiku. Jako by bylo co probírat. Já se prostě pokusím nespadnout z koštěte, a když náhodou zahlédnu zlatonku, rozletím se směrem k ní.

„Jasně, hned jsem tam," odvětila jsem s pohledem zabořeným do šálku čaje.

Pak se všichni zvedli a zamířili pryč. Donutila jsem se sníst jeden muffin. Je mi z něj špatně.

K čemu jsem se to upsala?

28. září, 17:30

U Uršuly

Když jsem dneska odpoledne dorazila sem do opuštěné umývárny, Uršula byla hrozně ráda, že mě vidí. Chtěla si se mnou strašně dlouhou dobu povídat, ale její témata jsou dost jednotvárná – pomíjivost života, smrt, samota a podobné veselé záležitosti. Nakonec se rozbrečela a odplachtila vodovodní trubkou někam pryč. Je to veselá kopa. Naštěstí už mám konečně čas si oddechnout a všechno zapsat, protože tenhle den vypadal, že neskončí. Ale začnu hezky popořádku.

Dopoledne před zápasem se mnou ještě ve společenské místnosti Zack probíral strategii. Měl trojrozměrný model hřiště, nad kterým poletovalo sedm malých červených panáčků na košťatech. Rukou kreslil pořád nějaké oblouky a elipsy, ale abych pravdu řekla, moc jsem z toho moudrá nebyla. Pořád jsem si myslela, že tou nejlepší strategií je mít oči na stopkách a být rychlejší než zmijozelský chytač. Během celé naší společné porady se mi snad ani jednou nepodíval do očí.

Před jedenáctou hodinou jsme se sešli se zbytkem týmu v šatně. Zack si jako dočasný kapitán vzal slovo a pronesl povzbuzující proslov, ze kterého jsem dokázala vnímat jen polovinu. Něco o tom, že jsme sice brutálně nepřipraveni, ale že když budeme táhnout za jeden provaz, dokážeme Zmijozel porazit.

„Ruce na to!" zavelel, když svůj motivační proslov dokončil. Shlukli jsme se do šišatého kruhu a všichni jsme dali ruce doprostřed. Já jsem se musela násilím vmáčknout mezi Terryho a Colina, abych se téhle zábavy vůbec mohla zúčastnit.

Zatímco jsme čekali, až moderátor představí tým Zmijozelu a přijde řada na nás, stoupla si těsně vedle mě Suzie. Místo toho, aby byla spokojená, že se konečně splnil její sen zahrát si v kolejním týmu, zpražila mě naštvaným pohledem. „Divím se, že nemáš zelený dres, zmijozelská děvko," sykla mi do ucha a stáhla se stranou dřív, než jsem stihla něco říct.