Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo | hpff ✓

21. Nečekaný nález

10. září, 8:15

U snídaně

Nikdy jsem nebyla vášnivou milovnicí knih, tím spíš když šlo o staré učebnice nebo historická pojednání. Ale nějakým záhadným způsobem se mi včera v kumbálu podařilo během čtení ztratit pojem o čase. Knížka, kterou jsem v knihovně ukořistila, se jmenuje Bradavická škola čar a kouzel: Mýty a legendy v průběhu tisíciletí. Za normálních okolností bych umřela nudou dřív, než bych stihla dočíst název. Brnění v konečcích prstů mě ale udržovalo v napětí.

Podvědomě jsem nalistovala stránku 141, a začetla jsem se do vyprávění o čtyřech zakladatelích Bradavic. Když jsem procházela kapitoly a hádkách mezi Godrikem Nebelvírem a Salazarem Zmijozelem, pochopila jsem, že neshody mezi kolejemi jsou nad mé chápání. Text nebyl napsaný nijak poutavě, byla v něm spousta zastaralých výrazů a zvláštních jazykových kudrlin, kterým jsem nerozuměla. Přesto jsem se nemohla od knížky odtrhnout. Přátelství mezi čtyřmi zakladateli a jejich následná rozepře mi připomínaly mudlovské telenovely, které jsme občas s mamkou a bráchou ze srandy sledovali, když jsme byli menší. Láska, intriky, zrada, nenávist... ten příběh měl úplně všechno. Někdo by to měl zfilmovat.

Když jsem kapitolu dočetla, bylo už hodně po jedenácté hodině. V ten moment mi došlo, že bych už dávno měla být v posteli, nebo přinejmenším na koleji. Knížku jsem rychle zaklapla, nacpala do tašky a potichounku jsem se vykradla z kumbálu. Po špičkách jsem procházela ztemnělým, tichým hradem a mířila jsem k nebelvírské věži, ale cestou mě překvapilo malé strašidýlko, které poletovalo po schodech a tiše si prozpěvovalo.

„Když je tma a všichni spí,

Protiva jim zatopí.

Budou zírat, budou řvát,

Až budou ze schodů padat."

Všimla jsem si, že má strašidlo v ruce pilku, kterou nařezává každý jednotlivý sloupek dřevěného zábradlí. Nevěděla jsem, kudy schodiště obejít, a nechtěla jsem riskovat, že se ve spletitých chodbách uprostřed noci ztratím. Zkusila jsem se tajně protáhnout po schodech tak, aby mě strašidlo nevidělo, ale bohužel si mě všimlo, když jsem byla skoro na posledním schodu.

„Ale, ale, ale... Kohopak to tady máme?" zeptalo se posměšně. „Jak je to možné, že nespíme, ale touláme se po chodbách? Neměl by Protiva zavolat někoho z profesorů?"

Prosebně jsem se na něj podívala. „Dobrý večer, pane Protivo," pozdravila jsem slušně, protože mě mamka dobře vychovala. „Buďte tak hodný, nikoho nevolejte."

Strašidlo se rozhlédlo kolem a spiklenecky na mě mrklo. „Protiva nic neřekne, když zrzavá holka taky nic neřekne." Zamával na mě pilkou. Já jsem rukou naznačila, že mám ústa zavřená na dva západy, a to Protivovi stačilo a nechal mě jít. Dál se věnoval vandalismu a pokračoval v ničení školy. Udělala jsem ještě dva opatrné kroky, když se za mnou ozvala ohlušující rána.

Rychle jsem se otočila a koutkem oka jsem zahlédla, jak se obrovský křišťálový lustr řítí k zemi a po cestě naráží do jednotlivých pater schodiště. Místy s sebou dokonce vzal i kusy zábradlí a tahle křišťálovo-dřevěná směs na své cestě dolů nadělala tolik rámusu, že by to vzbudilo i mrtvého. Což se stalo, protože řada čarodějů vyobrazených na plátnech na chodbě se probudila, někteří začali lamentovat, jiní Protivovi sprostě nadávali.

Chtěla jsem rychle vyrazit pryč z místa činu, ale během dvou vteřin byl v chodbě také školník. Než jsem mrkla, držel mě ten starý blázen za límec hábitu.