Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo | hpff ✓

42. Drž si přátele blízko

29. září, 10:15

Zpátky ke kořenům... totiž, do kumbálu

Ráno ještě pořád celá kolej žila famfrpálovým vítězstvím, a zatímco ze Zacka se přes noc stala sportovní legenda, já se probudila se slovem troll napsaným na čele nějakou černou barvou, která šla hodně obtížně smýt. Doufala jsem, že si spravím náladu výbornou snídaní, takže jsem do Velké síně nakráčela plná optimismu (i když v téhle fázi ten optimismus přetéká spíš do naivity).

Mé srdce zaplesalo, když jsem si všimla, že Remus sedí u stolu sám, je začtený do Denního věštce a vedle sebe má volné místo. Chtěla jsem si okamžitě sednout vedle něj, protože už ho znám měsíc a on mě pořád nemiluje, takže je nejvyšší čas s tím něco udělat. Moje plány mi ale překazila jedna blonďatá nestvůra jménem Alexis.

Ani jsem nevěděla, že je schopná se tak rychle pohybovat, ale zabrala místo vedle Remuse dřív, než jsem stihla dokončit myšlenku. „Dobré ráno, krasavče," pozdravila ho tak nahlas, abych to mohla slyšet i já stojící o několik metrů dál.

Remus zmateně vzhlédl od svých novin. Než stihl odpovědět, Alexis se k němu přisunula tak blízko, že by to mělo být proti školnímu řádu, a doslova zapředla jako kočka: „Už jsi měl dneska kremroli? Mají nějaký nový krém a jsou k sežrání, jako ty."

A pak ho (asi budu zvracet) chtěla začít tou kremrolí krmit. Remus sice vypadal, že se cítí velmi nekomfortně, ale se zdvořilým úsměvem si od ní kremroli vzal a zakousnul se do ní. Alexis se na mě otočila a provokativně na mě mrkla. Asi abych pochopila, kdo dnešní kolo vyhrál. Měla jsem chuť jí dát pěstí, ale mamka ze mě vychovala správnou dámu, a ty se neperou před snídaní. Místo toho jsem se otočila na podpatku, vyhledala jsem u zmijozelského stolu Bellatrix a sedla jsem si k ní a k jejím kamarádům. Ačkoliv byli do té doby ponořeni do živé debaty, okamžitě všichni zmlkli a podívali se na mě.

„Nepraštili tě včera na zápase potloukem do hlavy?" zeptal se Lucius Malfoy, ale neznělo to, jako by o mě měl opravdu starost. „Sedíš u špatného stolu, Nebelvíre."

„Luciusi, ovládej se trochu," okřikla ho Bellatrix, než se otočila ke mně. „Prostě ho ignoruj, má svoje dny."

„Navíc potloukem jsem dostal jedině já," přidal se Regulus Black. S úlevou jsem se na něj usmála a Luciusovo nepřátelské uvítání už nikdo neřešil. „Skvělá hra, mimochodem," pochválil mě Regulus. „Jsi talent od přírody."

Bellatrix přikývla. „Kdybys nehrála za Nebelvír, skoro bych ti i fandila. Takhle jsme na tebe všichni naštvaní," řekla hravě.

„Dáš si kremroli?" nabídla mi Narcissa, a i když to určitě myslela dobře, musela jsem odmítnout. Nejspíš už si kremroli nikdy v životě nedám.

„Díky, že mě tady necháte sedět," řekla jsem poté, co se Lucius zvedl a odešel z Velké síně. Narcissa šla za ním, ale Bella, Rodolfus, Black junior a Snape pořád seděli u stolu.

„Aby to spíš nevadilo tam u vás, že se paktuješ s nepřítelem," odvětil Snape.

„Víš co," obrátila jsem se na něj, „jestli s tím má někdo problém, může mi políbit moji nebelvírskou prdel."

Už jsem těch žabomyších válek měla dost. Včera jsem oficiálně přišla o poslední podporu, když mě Žužu vyměnila za tác jednohubek s hráškovým krémem. Když už jsem vyvrhel, můžu si vlastně dělat, co chci, ne? Když budu chtít sedat u zmijozelského stolu, kdo mi co udělá? Navíc, zelená je naše národní barva, takže si s Bellatrix a jejími kamarády připadám víc jako doma.