Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo | hpff ✓

5. Takhle přímky nevypadají

27. srpna, 8:15

v pokoji, v posteli, pod peřinou

Jsem schovaná, aby mě neviděl bratr. Tedy, spíš aby neviděl, co dělám. Pořád o tomto deníku nemá ani zdání, a byla bych ráda, kdyby to tak zůstalo co nejdéle. Poslední věc, co potřebuju, je Nix hrabající se v mých zápiscích. Vsadím se, že by ostatním všechno vytroubil. Opravdu nepotřebuju, aby se Remus dozvěděl, že se mi o něm zdálo. A byl to krásný sen.

Dneska mě o půl osmé vzbudili. Kruté zacházení.

„Vstávejte, vy bando líná!" hulákala TETA (!!!) z přízemí. Vzbudilo to samozřejmě jenom mě, zbytek rodiny dál spokojeně spal. No nejsou oni trochu divní? Ano, jsou. Modré družstvo vyhrává hlavní cenu sto tisíc liber!

Důvod pro brzké vstávání je jednoduchý - máme v plánu jet do Londýna shánět věci na nový školní rok. Pro mě a pro Nixe taky hábity, kotlíky, a takové věci, které většina dětí nakupuje před nástupem do prvního ročníku.

Musím říct, že se na návštěvu Příčné těším. Docela bych snesla nové koště, jestli mám v plánu nastoupit do bradavického famfrpálového týmu, nebo tedy do některého z kolejních týmů. Moje stará Kometa možná stačila na přátelské hry s kamarády z vedlejšího města, ale ve skutečném týmu bych na ní nejspíš létat nemohla. Občas přestává poslouchat a jednou se mi stalo, že se pode mnou prostě rozhodla přestat létat a obě jsme se zřítily k zemi. Sice jen z metru a půl, ale bolelo to pořádně.

Slyším, jak jde někdo po schodech, nejspíš se teta chce kouknout, jestli jsme všichni zase neusnuli. Dobře dělá, z vedlejšího pokoje je slyšet chrápání.

27. srpna, 9:00

v pokoji, u stolu, ve stoje

Teta nám udělala typickou anglickou snídani, i když je všední den (přece jen se taková dobrota hodí spíš na neděli). Mamka ji občas dělá taky, ale opravdu jenom výjimečně. A navíc nemá tak dobrou slaninu. Tohle byla vážně dobrota. Asi nebudu nic jíst až do večera, jak jsem přecpaná.

Každou chvilkou odjíždíme, tak jsem na tu zázračnou ulici zvědavá.

Nix si vzal stejné ponožky, co měl včera.

James má na obličeji nakreslenou kočičku (na nose má čumáček a na tvářích fousky) a neví o tom, protože se ještě nestihl podívat do zrcadla.

Prostě cirkus...

27. srpna, 22:30

na zahradě, schovaná za studnou

To je hrozné, tady aby se člověk pořád jenom schovával. Jsem strašně unavená, ale tohle ještě musím napsat, protože zítra už bych si to asi nepamatovala. Na Příčnou ulici jsme se přepravovali letaxem (ještě že tak, další cestu mudlovskými dopravními prostředky bych asi nesnesla). Vylezli jsme z krbu v takové malé hospodě, bylo tam docela narváno kouzelníky a nikdo z nich se nesnažil ani náznakem maskovat, že není mudla. Hostinský, který se jmenoval Tom, jak jsem pochytila z rozhovoru, byl trošinku hrbatý a plešatý. A rozhodně bych ho neoznačila za sympaťáka.

„Brý ránko," pozdravila jsem ho zvesela, protože jsem se na dnešek těšila a měla jsem dobrou náladu.

Tom se na mě jen zamračil, obočí mu přitom skoro schovalo oči, a otočil se ke mně hrbem. Nevychovanec.

Prošli jsme hospodou na dvorek, kde byla vysoká cihlová zeď, jedna popelnice a nic víc. Najednou se rozestoupila (ta zeď, ne ta popelnice) a před námi se otevřela Příčná ulice. Teda, viděla jsem už spoustu přímek a TOHLE přímka rozhodně nebyla. Ten, kdo jí dával jméno, musel být buď úplně na šlupky, nebo měl hodně zvláštní smysl pro humor. Kdybych měla pojmenovat takovou ulici já, nejspíš by se jmenovala sakra-hodně-moc-zatáčecí-a-vůbec-ne-příčná ulice.

Je mi trochu chladno, dneska není zrovna třicet stupňů ve stínu. Svetr jsem si nechala v pokoji, kam se rozhodně teď nechci vracet, netoužím po setkání s Nixem. Natož s Blackem a Potterem. Studna za zády mě sice chrání před zraky lidí v domě, před chladem ale nikoliv. No ale to byla zbytečná odbočka, zpátky k tématu...

První zastávkou byl obchod s hábity, kam jsem se vydala já, Nix a James (který ze svého prý přes prázdniny vyrostl). Potterovi se mezitím vydali nakoupit pro nás všechny učebnice a Sirius s Remusem se někam ztratili.

Paní v obchodě mě nutila půl hodiny stát na vratké stoličce, zatímco do mě píchala špendlíkem, měřila mi létajícím metrem každou část těla (dokonce i délku vlasů, vážně!) a stříhala kilometry černé látky. Vrcholem všeho bylo, když jsem tam potom musela další půlhodinu bez hnutí stát, aby mě některý ze špendlíků nepíchnul do zadku, zatímco prodavačka obskakovala a stejným způsobem měřila bráchu. To mě nemohla nejdřív došít, než se bude věnovat jemu? Nemohla, jen ať si Poppy postojí, vůbec ji to nenudilo, náramně se bavila! Jak jinak.

Páni, já jsem unavená, budu ráda, když tu neusnu. Ale na to je moc velká zima, když navíc nemám ten svetr, že ano. Navíc, jak už jsem říkala, chci dokončit dnešní zápis.

Mám dokonce i nové koště! Sice je to znova Kometa, stejně jako moje předchozí, ale tohle je úplně ten nejnovější typ (na rozdíl od toho předchozího, to byl asi ten nejstarší typ). Ještě jsem ji neozkoušela, ale možná si zítra nebo pozítří s klukama zahrajeme. Docela bych to i brala, protože

***

Ahojky,

sice normálně přidávám jen jednu kapitolu, ale protože pátá a šestá kapitola na sebe tak úzce navazují, rozhodla jsem se dnes vydat dvojitou dávku. Takže šestá kapitola je už nachystaná - směle do toho.