Debilní nápad. Jít za Luisem, byl rozhodně hodně debilní nápad. Vypotřebovala jsem spoustu sprostých slov, když jsem si nadávala, zavřená v jedné z cel. Elliota jsem od našeho příjezdu neviděla a jen jsem se děsila toho, co s ním Luis s jeho kumpány provádějí. Tohle byl průser, obrovský průser, do kterého jsme se dostali vlastní vinou. Těžko říct, jestli jsem byla víc naštvaná na sebe nebo na Luise. Jenže s Elliotem jsme jinou možnost, jak z toho kolotoče ven neviděli. Nechtěli už jsme dál utíkat, ani před církví, ani před Luisem. Mohli jsme se obrátit na Balea, aby nám pomohl, ale nechtěli jsme riskovat, že bychom otevření brány nezabránili včas. Tahle naše zvolená varianta sice taky nedopadla podle plánů, ale alespoň jsme byli přímo v centru dění.
Ve své cele jsem měla alespoň možnost přemýšlet. Došlo mi, že už je to několik dlouhých týdnů, co jsem měla naposledy nějaký alkohol. Pravdou je, že přestat nebylo vůbec lehké. Zpočátku se mnou bylo k nevydržení, ale Elliot to nevzdával. Věřil, že si zasloužím, žít lepší život. Překvapilo mě, jak snadno se mu pak dařilo odvádět mou pozornost od myšlenek k pití. Nesnažil se na mě nic měnit, tvrdil, že jsem jedinečná přesně taková, jaká jsem. Chtěl mě prostě jen vytáhnout ze dna, do kterého jsem spadla už dávno a doteď se z něj neuměla vyhrabat.
Mé přízraky se mnou trávily už v podstatě každou minutu dne. Celou dobu jen postávaly kousek ode mě a tiše na mě zíraly. Snažila jsem se s nimi nějakým způsobem komunikovat, doufala jsem, že mi třeba poradí, ale marně. Takže jsem to nakonec vzdala.
***
Další dny začali členové sekty připravovat vše na otevření brány. Rituál měl proběhnout na střeše budovy, alespoň to jsem si dala dohromady z jejich konverzací. Snažila jsem se i zjistit, kde drží zavřeného Elliota, ale nikdo mi odpověď na mou otázku nedal. Pár z nich jsem se i ptala proč to dělají, proč Luisovi pomáhají. Odpovědí mi bylo vesměs vždy to stejné. Chtějí nastolit ve světě řád a pročistit lidstvo. Opakovali vlastně jen všechny ty fanatické kecy, které do nich Luis už od mala vtloukal.
Další věcí, kterou jsem se dozvěděla, byla ta, že Luis k otevření brány potřeboval krev všech dětí zplozených tehdy v tom altánku. Přesto, že mu tyhle jeho plány značně zkomplikovala církev, která jeho "děti" začala odchytávat, vždy se nějakým způsobem dostal, alespoň k jejich tělům, a tak i ke kapce jejich krve, což bylo nakonec to hlavní, co potřeboval. K otevření a udržení brány, mu pak už stačilo jen pět z nás. Mě tudíž potřeboval taky jen kvůli mé krve. Myslela jsem, že mě taky zabije, ale bylo mi řečeno, že Luis své vlastní děti nezabíjí. Alespoň ne vlastníma rukama.
***
Připadalo mi, že z těch čtyř stěn kolem mě, už pomalu znovu začínám šílet, když do mé cely vstoupil Luis s dalšími lidmi.
"Nadešel náš čas dítě," usmíval se, jako měsíček na hnoji.
"Já ti pomáhat nebudu!" Zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou a zkřížila si ruce na prsou. Bylo mi jasné, že mi to moc nepomůže, ale snažila jsem se získat nějaký čas navíc, abych mohla vymyslet jak z toho ven. Řešení se ale nedostavilo.
To už mě za paže popadly dvě silné ruce a vlekly mě celou budovou. Luis byl pryč a já neměla šanci utéct. Bylo to tady.
Pomalu se blížíme do finále. Už nám zbývá jen posledních pár kapitol do úplného konce Označené.
ČTEŠ
Označená
Horror(DOKONČENO) Rodina, kamarádi, vysněná práce... třeba jsem mohla mít takovýhle, lepší a dokonalejší život, ale nebylo mi přáno. Ne, když jsem měla vzadu na krku znaménko ve tvaru prazvláštního symbolu. Symbolu, který všechno změnil. Každý člověk má...
