Označená

22. část

Hned po snídani jsme vyrazili znovu na cestu. Bylo na čase se přesunout a našim cílem bylo menší městečko na jih od Tampicu. Souhlasila jsem s Elliotovým návrhem zmizet někam daleko od všech těch problémů, jenže když se pak ten čas odchodu blížil, nebyla jsem si už tak jistá, že to chci. Neměla jsem na tohle místo pěkné vzpomínky a v podstatě mě tam ani nic nedrželo, ale i tak bylo pro mě těžké se toho všeho, co jsem si za ty roky zvládla sama vybudovat, jen tak vzdát. Navíc mi hlavou stále víc a víc hlodalo všechno to, co jsem se v klášteře za dobu mého mučení dozvěděla. Bylo víc takových jako já a církev o nás očividně měla zájem. Jenže tohle mi nestačilo. Chtěla jsem vědět víc. Kde jsme se tady vlastně vzali? Proč máme to znamení vzadu na krku? Tohle a spousta dalších otázek se mi honily hlavou a já na ně chtěla znát odpovědi.

„Chci začít pátrat po těch ostatních," prolomila jsem ticho, které mezi námi v autě, po cestě k našemu cíli, panovalo.

„Cože?" podíval se na mě Elliot nechápavě a hned na to vrátil svou pozornost zpět k řízení.

„Nechci jen zbaběle utíkat neznámo kam. Chci vědět kdo opravdu jsem. Kdo jsou mí rodiče a taky bych chtěla poznat ostatní, kteří jsou jako já," vysvětlila jsem mu své důvody s pohledem upřeným na ubíhající krajinu.

„To je příliš nebezpečné Zoe. Jde po nás celá církev a ani nevíš, co jsou ti druzí zač," zavrtěl nesouhlasně hlavou.

„Už jsem rozhodnutá Elliote! Půjdu do toho s tebou nebo bez tebe. Nepotřebuju abys mi stál po zbytek života za zadkem a dělal mi chůvu. Umím se o sebe postarat sama, a i když jsem ti vděčná za to, co jsi pro mě udělal, tohle si rozmluvit nenechám," dala jsem mu rázně najevo, že nemá cenu se se mnou dohadovat. Byla jsem už rozhodnutá a přes to nejel vlak.

„Fajn... zítra můžeme zajet do místní knihovny v Tampicu, tam bychom mohli s pátráním začít," povzdechl si. Nebyl z toho nadšený, ale nenechal mě v tom samotnou.

Měla jsem chuť mu skočit kolem krku a pořádně ho obejmout, ale za prvé by to nebylo úplně vhodné zrovna když řídil a za druhé po včerejší noci jsem si nebyla jistá, jak by na to reagoval. Proto jsem mu jen věnovala široký úsměv a dál sledovala ubíhající cestu, která nás vedla k našemu dalšímu dobrodružství.

„Mám ale jednu podmínku," ozvalo se po chvíli ticha a mi bylo jasné, že to pro mě neznamená nic dobrého. Nemohla jsem ale nesouhlasit, už jen kvůli toho, že byl ochotný mi pomáhat.

„Co by to mělo být?" pozvedla jsem tázavě jedno obočí.

„Přestaneš pít," pronesl jednoduše a ty dvě slova se mi v hlavě opakovaly několikrát jako ozvěna.

„Nikdy," zakroutila jsem hlavou. Představa čisté hlavy a všech těch myšlenek, které by se mi v ní honily, mi málem přivodila infarkt.

„Beze mě se k informacím, které potřebuješ, nedostaneš Zoe a já ti odmítám pomáhat, když se budeš dál nalívat," pokrčil Elliot rameny.

Věděl, že mě má v hrsti. Štvalo mě, že má pravdu. Bez něj se k informacím, které vlastní církev nedostanu. Jenže pak je tady ta záležitost s alkoholem. Připadala jsem si jako při Sofiině volbě. Na druhou stranu drogy mi nezakázal. Ty jsem si ale už dávno zakázala ve větší míře užívat já sama. Nechtěla jsem se na nich stát úplně závislou. Pořád pro mě bylo lepší být závislá na alkoholu než na drogách. Tak usilovně jsem nad tím přemýšlela a probírala si všechna pro a proti, až se mi z toho, jak jsem se při tom mračila, tvořila vráska na čele.

„Fajn," zavrčela jsem naštvaně a ruce si překřížila na hrudi, jako dítě, které trucuje, když mu vezmou jeho oblíbenou hračku.

„Fajn, co?" dobíral si mě Elliot s potutelným úšklebkem na tváři a já měla chuť mu jednu vrazit, jenom aby mu z ní ten úsměv zmizel.

„Přestanu pít," zašeptala jsem.

„Myslím, že jsem tě neslyšel," dělal blbého, ale mi bylo jasné, že mi rozuměl až moc dobře.

„Být tebou bych mě nepokoušela," zamračila jsem se na něj.

„Já se tě nebojím," usmíval se Elliot od ucha k uchu.

„To bys ale měl. Ještě jsi totiž nepoznal mé pravé já, to alkohol mě vždycky udržoval klidnou," oplatila jsem mu úsměv. Vlastně jsem mu ani nelhala. Nebyla jsem si totiž vůbec jistá, jak moc mě moje vlastní myšlenky semelou a třeba se nakonec vážně zcvoknu.