Označená

33. část

Ráno jsem se probudila v posteli vedle Elliota. On už byl vzhůru, ale dál ležel a zíral na mě. Přišlo mi to zvláštní. Od toho, co jsme se dali společně na útěk jsme spolu v posteli spali už několikrát. Nikdy jsme neřešili stud ani nepříjemnou atmosféru nebo podobné blbosti. Přesto, to tentokrát bylo jiné a zároveň stejné. Nebudu lhát, líbilo se mi probudit se vedle něj takhle. To, že jsme se fyzicky přitahovali nám bylo oběma jasné už dávno. Nebylo tedy divu, že jsme spolu skončili v posteli i jinak než spánkem. Od našeho prvního setkání uběhla už delší doba a já si ho opravdu oblíbila. Dokázala bych dokonce říct, že ho mám hodně ráda. Záleží mi na něm a při myšlence, že by se naše cesty měli jednou rozejít se mi dělalo zle. Přesto jsem od našeho "vztahu" nikdy neočekávala nic převratného. Vlastně jsem ani neočekávala ten vztah. Nebylo to pro mě nic důležitého.

„Co je?" Nadzvedla jsem jedno obočí, když na mě Elliot hleděl už delší dobu.

„Říkal jsem ti, že si počkám, až si přede mnou oblečení svlíkneš sama. Bylo to dřív, než bych čekal," ušklíbl se na mě. Zase mě škádlil.

„Zas tak moc si nefandi. Byla jsem vyděšená a určitě jsem v tu chvíli neměla všech pět pohromadě," vrátila jsem mu to s úsměvem.

„No jasně," zasmál se a přitáhl si mě k sobě." Víš měl jsem spíš pocit, že jsi vnímala až moc dobře, když jsi ze mě strhávala to tričko," pokračoval a u toho mi zároveň přejížděl rukou po paži.

„Bylo to pro tvé dobro, protože schovávat tohle božské tělo je setsakramentský hřích," věnovala jsem mu významný pohled, když jsem se na něj obkročmo posadila, čelem k němu.

„Předpokládám, že to bych jako správný kněz neměl dopustit," pozvedl obočí a pohladil mě po zádech.

Ještě několik dlouhých minut jsme se převalovali v posteli, škádlili a mazlili, než pak Elliot objednal něco k snídani. Tenhle den byl první, který mi v mém životě připadal normální. I když u mě nikdy nic úplně normální není.

I když bych nejradši strávila s Elliotem v posteli celý den, byl nejvyšší čas si s ním promluvit o včerejších událostech na hřbitově. On mi svou část příběhu řekl už tam, ale já tehdy potřebovala vyčistit hlavu a taky jsem ho k tomu tak trochu využila. Ne, že by mu takové využití vadilo. Jenže mé myšlenky už mi zase vířily v hlavě jako splašené a já to potřebovala s někým probrat. Věděla jsem, že ať už bude moje část znít, jakkoliv šíleně, Elliot mě vyslechne a poradí mi, co dělat dál.

„Na tom hřbitově, když jsme se rozdělili, všimla jsem si těch maniaků z toho zatraceného kultu. Měli v sobě zase démony a hledali mě, proto jsem jim chtěla uprchnout. Jenže se to nepovedlo úplně podle mých představ, a tak to nakonec skončilo masakrem v jedné z hrobek," začala jsem s vyprávěním, když jsme společně seděli v jednom vzdáleném a schovaném boxu, v jedné menší kavárně.

„Jo, viděl jsem, jak jsi je zřídila," přikývl Elliot a usrkl si ze své kávy.

„Nikdy jsem nikomu nechtěla ublížit! Nemohla jsem nic dělat a tentokrát jsem se bránila!" Vyjela jsem na něj naštvaně. Vzápětí mi došlo, že se chovám směšně. Nemyslel to zle. „Promiň," sklopila jsem hlavu a objala rukama svůj šálek s horkým nápojem.

„V pohodě," usmál se na mě a pokynul mi abych pokračovala ve vyprávění.

„No a pak se ukázaly ty tři přízraky. To by samo o sobě nebylo nic divného, vídám je už snad od svých devíti let a za tu dobu jsem si na jejich přítomnost tak nějak zvykla. Jenže tentokrát se mnou začaly komunikovat. Ty přízraky mě volaly, abych je následovala," pokračovala jsem a hleděla přitom upřeně na hrnek ve svých rukou.

„A co po tobě chtěly?" Elliot vypadal opravdu zaujatě.

„Ten malý kluk mi přejel prstem po dlani," předvedla jsem mu to názorně na jeho ruce, kterou měl položenou na stole. „Pak se přede mnou objevilo několik dalších, a hned co mi položily své studené ruce na čelo, jsem upadla do temnoty," stáhla jsem ruku znovu k sobě.

„Vypadala jsi tehdy fakt děsivě. Vážně jsem se o tebe bál," zamračil se a tentokrát to byl on kdo posunul svou ruku vpřed, aby do ní chytl tu mou.

„Pak jsem se ocitla na místě, které snad ani nedokážu popsat. Všude byl jen kouř, prach a tma. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem si na to šero přivykla a pak jsem zjistila, že kolem mě je těch přízraků snad několik tisíc. Všechny na mě zíraly, ale ani se nehnuly. Pak se objevil nějaký jejich vůdce nebo tak něco a ten mě chytl pod krkem a vyzdvihl nad zem," při té vzpomínce mi samovolně jedna ruka vystřelila ke krku. Ještě pořád jsem na něm cítila jeho stisk. Elliot mi věnoval smutný úsměv a pevněji sevřel mou ruku.

„No a pak mi několikrát opakoval, že mám nechat bránu zavřenou. Že prý ji nesmíme otevřít, protože oni nechtějí ven. Jenže já absolutně netuším, o čem to mluvil," zamračila jsem se a svůj pohled zaměřila na Elliota, který se tvářil zamyšleně.

„Možná to má nějakou spojitost s tou sektou, třeba to nějak souvisí s jejich plány," pronesl své myšlenky nahlas a mi to dávalo celkem smysl.

„Myslíš, že se mě pokusí znovu kontaktovat?" Položila jsem otázku, která mě od rána trápila. Nechtěla už jsem se znovu na to místo vrátit.

„To si nemyslím. Kdyby chtěly, kontaktují tě už dávno, ale z nějakého důvodu to udělaly až teď. Včera byl dnem smrti, ten svátek má svoje kouzlo a tohle bylo nejspíš jedním z nich," polemizoval zase a snažil se mě uklidnit.

„Děkuju ti," usmála jsem se na něj. „Jenže co teď budeme dělat?" došlo mi vzápětí, že nemáme další plán.

„Rád bych řekl, že mám něco vymyšleného, ale bohužel nemám. Dokonce se obávám, že nebudeme mít jinou možnost než se vydat přímo do centra té sekty," zajel si rukama do vlasů.

Vypadal vážně zničeně a mě to trápilo i za něj. Vlastně jsem byla dost nasraná. Jenže Elliot měl pravdu. Utíkat už jsem nechtěla a oni nám očividně nehodlají dát jen tak pokoj. Jedinou možností teda bylo jít rovnou do jámy lvové.