Pokaždé když mi hlavu znovu vytáhli nad hladinu jsem krom oněch čtyř mužů viděla na druhém konci vany postávat i tři další postavy. Byl tam ten muž s bledým obličejem a špinavým oblečením, pak malý kluk se stejně bledým a mrtvolným výrazem. Tmavé rozcuchané vlasy mu z větší části zakrývala čepice a své oblečení měl taky dost sešlé a na několika místech potrhané. Třetí osobou byla žena, spíše mladá dívka. Bledá tvář a špinavé šaty, to měla společné se svým doprovodem. Zírali na mě bez jediného mrknutí oka, ruce svěšené podél těla. Věděla jsem, že nikdo jiný krom mě je nevidí a taky mi bylo jasné, že oni mi pomoct nemůžou. Přesto jsem v záchvatu paniky z posledních sil natáhla pravou ruku směrem k nim. Bylo to mé chabé volání o pomoc. Jenže oni neudělali vůbec nic, tak jak jsem předpokládala. Naštěstí si ale chlapíci rozhodli dát menší pauzu, a tak na chvíli přestali s mým mučením. Vytáhli mě z vany ven a znovu přivázali zpět k židli. Byla jsem celá mokrá, vlasy se mi lepily na obličej a kapala mi z nich, stejně jako z oblečení voda na podlahu pode mnou. Zrychleně jsem dýchala, snažila jsem se dostat do plic chybějící vzduch a zároveň z nich vykašlávala vodu, která se mi do nich dostala. Přitom jsem svůj pohled stočila zpátky k vaně abych se podívala, jestli tam ony tři přízraky stále stojí, ale nebyly tam. Prostě zmizely. V tu chvíli jsem jim záviděla. Kéž bych taky byla neviditelná a mohla kdykoliv zmizet. Vlastně se mi to až doteď celkem dařilo. Nikdo si mě nevšímal a vždy když jsem potřebovala, nebyl pro mě problém nepozorovaně zmizet. Jenže zrovna teď mi bohužel nebylo přáno.
***
Znovu za mnou přišel otec Bale. Přisunul si přede mě jednu z dalších židlí a posadil se na ni. Nějakou chvíli na mě jen zamyšleně zíral, a já naopak upírala svůj pohled do země. Měla jsem chuť mu plivnout do tváře. Přísahala jsem si, že najdu způsob, jak se odsud dostat a taky, že jakmile se mi podaří vysvobodit, udělám s nimi i jejich klášterem to, co tehdy s mým starým sirotčincem.
„Mrzí mě, že jsme museli použít násilí Zoe, ale nedala jsi mi na výběr," začal Bale lítostivě. No jasně, to ti tak věřím. „Teď už ale určitě budeš rozumná a řekneš mi to, co chceme vědět," usmál se na mě.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Místo odpovědi jsem se začala nekontrolovatelně smát. Musela jsem vypadat jako totální magor a popravdě už jsem si tak i připadala. Bale se zamračil, ale dál v tichosti čekal, až mě můj záchvat přejde.
„Tu svoji lítosti si můžete strčit někam otče," pronesla jsem nakonec, když už mě záchvat smíchu přecházel. „Nevěřím vám ani slovo a výmluvy, jako to, že tohle děláte pro mé dobro můžete rovnou přeskočit," zamračila jsem se na něj.
„Dobrá tedy," to už se mračil i Bale. „V tom případě nám ty informace řekneš buď dobrovolně, anebo budou chlapci pokračovat v tvém přesvědčování," přehodil si Bale nohu přes nohu a s arogantním tónem mi naznačil, že mě tady hodlají mučit, tak dlouho, dokud jim neřeknu, co chtějí vědět.
Problém byl ale v tom, že já neměla nejmenší tušení, kde by mohli další lidi jako já být. Doteď jsem ani nevěděla, že existují. Celý život jsem si myslela, že já jsem jediná. Jenže očividně jsem nevěděla ještě spoustu věcí a k mé smůle mě moje nevědomost nejspíš bude stát život. Nepředpokládala jsem totiž, že bych tohle všechno, co se mi dělo kdysi, mohla znovu zvládnout. Byla jsem vyčerpaná, unavená, hladová a taky jsem chtěla domů. Bohužel tihle „boží bojovníci" se mnou měli úplně jiné plány a já si nechtěla ani představovat, co dalšího zahrnovali.
ČTEŠ
Označená
Horror(DOKONČENO) Rodina, kamarádi, vysněná práce... třeba jsem mohla mít takovýhle, lepší a dokonalejší život, ale nebylo mi přáno. Ne, když jsem měla vzadu na krku znaménko ve tvaru prazvláštního symbolu. Symbolu, který všechno změnil. Každý člověk má...
