Označená

32. část

Všude kolem mě bylo šero. Foukal šílený vítr a kolem mě vířil prach tak, že nebylo vidět ani na krok. Zvedla jsem si ruku před obličej, jako bych si zakrývala oči proti slunci, akorát že v tomhle případě jsem se snažila zabránit prachu, aby se mi dostal do očí. Otáčela jsem se stále dokola a dokola, snažila jsem se zjistit, kde to vlastně jsem. Když se mi podařilo konečně rozkoukat, spatřila jsem kolem sebe tisíce a tisíce bledých postav podobných těm třem, které mě tolik let pronásledovaly. Stáli tam kolem dokola a jen na mě tiše zírali. Zrychleně jsem dýchala. Opravdu jsem v tu chvíli byla neskutečně vyděšená. Ačkoliv jsem se většinu svého času snažila tvářit jako drsňačka, pravda byla taková, že jsem měla strach. Vždycky jsem měla strach. Třeba z toho, že už se nikdy nevrátím do svého těla. Nebo že budu umírat sama. Byla spousta věcí, kterých jsem se bála, a přesto jsem se to snažila nedávat najevo. Teď jsem byla mi neznámo kde s tisícovkou mrtvých lidí a byla jsem vyděšená k smrti. Nakonec se přede mnou z davu vynořil nějaký chlapík a stejně jako hromotluk předtím v hrobce, mě chytl pod krkem a nadzvedl.

„Nesmíte otevřít bránu!" Pronesl hlubokým a pevným hlasem.

Z očí mi vyhrkli slzy, jak jsem se už pomalu nedokázala nadechnout. Zvedla jsem ruce a zaryla mu nehty do té jeho, když jsem se snažila uvolnit jeho sevření. Neměla jsem nejmenší tušení o čem to mluví.

„Neotvírejte bránu!" Nesl se křik kolem dokola, jak ta slova začali opakovat všichni ostatní.

„C-o-ž-e?" Hláskovala jsem skoro bez dechu svou otázku.

„Ta brána, musí zůstat zavřená! My nechceme ven!" Zopakoval znovu ten muž a pak mě pustil.

Dopadla jsem na zem a s tím nárazem znovu procitla na kopci, na hřbitově. Elliot mě držel za ramena a třásl se mnou. Klečela jsem na kolenou a jakmile jsem se trochu vzpamatovala, předklonila jsem se a několik minut kašlala. Cítila jsem, jak mi z očí tečou slzy. Elliot mě jednou rukou hladil po zádech a druhou držel za rameno. Ve tváři měl starostlivý pohled.

„Co... co se stalo?" Podívala jsem se na něj.

„Když ses mi v půlce cesty ztratila, snažil jsem se tě najít, ale jako by se po tobě slehla zem. Místo toho jsem narazil na toho chlápka z kultu s několika jeho posedlými členy. Rozhodl jsem se ho chvíli sledovat a když jsem zjistil, že tam jsou kvůli tebe, vydal jsem se za ním," klečel naproti mně, vysvětloval, co se dělo, a přitom neustále kontroloval všechny moje zranění.

„Pronásledoval jsem ho do doby, než zůstal sám u starých hrobek. Nečekal mě, a tak jsem ho překvapil a zezadu mu přiložil nůž na krk. Ten idiot se smál. Přišlo mu to velmi zábavné. Chtěl jsem z něho dostat nějaké informace, když se z jedné z těch hrobek ozval tvůj křik. Povolil jsem na ostražitosti, měl jsem o tebe strach, a tak jsem stáhl ruku zpátky k sobě a hledal tě. Mezitím mi ten hajzl utekl," hleděl mi zpříma do očí. Dojímalo mě, že měl o mě strach.

„Chtěl jsem se za ním rozběhnout, ale bál jsem se, že se ti stalo něco vážného. Než jsem se dostal k té hrobce, byla už jsi pryč a v ní ležely jen ty mrtvá těla. Nakonec jsem tě spatřil tady na tom kopci. Vypadala jsi jako zhypnotizovaná, neustále jsi hleděla někam do prázdna a natahovala před sebe jednu ruku. Pak jsi se z ničeho nic sesunula na kolena, a to už jsem za tebou běžel. Zírala jsi do nebe. Duhovky byly pryč, v očích jen bělmo. Bylo to děsivé. Třásl jsem tebou, ale ty jsi nevnímala. Pak jsi zdvihla ruce ke krku a vypadala, jako by ses dusila. Bál jsem se o tebe," dokončil své vyprávění a zastrčil mi jeden pramen vlasů za ucho.

Věnovala jsem mu jeden upřímný úsměv. Nevěděla jsem co říct. Ještě nikdy o mě nikdo neměl takovou starost. Hřálo mě to u srdce. Celé mé tělo zaplavoval takový zvláštní hřejivý pocit, jaký jsem ještě nikdy v životě nezažila. Hleděli jsme si do očí a přesto, že jsem měla tolik toho, co jsem potřebovala Elliotovi říct, ať už o přízracích nebo o "bráně", v tu chvíli jsem toužila jen po jednom. Posunula jsem se o kousek blíž k němu a lehce se naklonila. Pochopil, co chci udělat a pohledem sjel na mé rty. Neváhala jsem dlouho a políbila ho. Rukama mě chytl za oba boky a já mu těmi svými zajela do vlasů. Byla jsem špinavá od krve a musela jsem vypadat naprosto příšerně. Jenže v tu chvíli nám to oběma bylo jedno. Potřebovali jsme jediné, a to cítit toho druhého blízko u sebe.

Netuším, jak jsme se dostali zpátky na hotel. Celou cestu jsem se věnovala jen jeho rtům a vnímala jeho dotyky. Tentokrát jsem byla střízlivá. Až příliš silně jsem vnímala každý dotek, každý polibek. Rychle jsme ze sebe shodili všechno oblečení a za neustálého líbání si vlezli do sprchy. Horká voda nám dopadala na hlavu a mi se z toho všeho motala hlava. Potřebovala jsem mít Elliota u sebe, a i když u mě byl, teď dokonce víc než jindy, pořád mi to přišlo málo. Bylo nám oběma jasné, že k tomuhle jednou dojde, už od té noci v baru, ale i přesto jsem nečekala, že mě to až takhle semele. Nevím, jestli to bylo tím zážitkem na hřbitově, tou Elliotovou starostlivostí nebo prostě jen tím, že mě tak moc přitahoval, ale měla jsem pocit, že každou chvíli vybouchnu. Ve chvíli, kdy mě Elliot chytil za zadek, nadzvedl si mě a přirazil znovu ke zdi, jsem přestala ovládat svou mysl. Prostě jsem vypla mozek, zahnala všechny myšlenky do pozadí a nechala výjimečně převládat pocity. Dovolila jsem si nechat se jimi převálcovat. Jimi a Elliotovými dotyky. Poprvé za dlouhou dobu jsem byla šťastná.