Jakmile jsem zklidnila svoje pocity, přidala jsem se k Elliotovi a jeho pátrání v troskách. Nebyla jsem si úplně jistá, co přesně tam chce najít a dle mého názoru to nevěděl ani on sám, ale rozhodla jsem se raději zdržet uštěpačných poznámek. Když jsem překračovala ohořelé trámy a kusy cihel, vybavovaly se mi místnosti, které tam kdysi stály. Ve starém sirotčinci bych zrovna procházela dlouhou chodbou lemovanou obrovskými okny z jedné strany a obrazy našeho Pána na straně druhé. Krom toho se tam nacházela i velká spousta květin, které jsme museli pravidelně zalévat a starat se o ně. Chodba pak vedla z hlavní haly až přímo k našim pokojům. Baterkou jsem si svítila před sebe a jako omámená mířila až k místu, které jsem si pamatovala až moc dobře. Můj pokoj teď byla jen hromada suti, ale kdysi to bývala opravdu krásná místnost. Jen kdyby se v ní neděly ty zvěrstva. V pravém rohu bývala postel, místo, kam si chodily děti odpočinout po dlouhém dni. Pro mě to bylo jen další místo, kterého jsem se děsila. Zatímco ostatní je měly krásně ustlané, na mojí byly přidané popruhy a pouta. Na opačné straně se pak nacházela šatní skříň a dřevěný stůl s židlí. Žádný přepych, ale dětem to stačilo. Měly domov.
„Co tady vlastně hledáme?" otočila jsem se na Elliota, který procházel protější část.
„No...," poškrábal se na hlavě a naposledy se rozhlédl kolem sebe, "...doufal jsem, že tady najdeme něco, co by nám mohlo pomoct, ale pochybuju, že by v těchhle troskách zbylo něco použitelného," zavrtěl hlavou a vydal se směrem ke mně.
No jo, za to jsem mohla tak trochu já. Proto jsem ani neměla v plánu jít do míst, kde stála kaple. Do místa, kde se to všechno stalo. Děsila jsem se toho, že by tam ta mrtvá těla ještě ležela. Přesto jsem se otočila a zadívala se před sebe, směrem k tomu místu. Zdálo se mi, že tam něco vidím, a tak jsem zvedla pravou ruku, abych si na to lépe posvítila baterkou. Když jsem tam zahlédla ty tři, mi až dobře známé postavy, málem jsem tu baterku upustila. Byla jsem zvyklá, že mě pronásledovaly, ale tady bych je nečekala. Stály přesně na místě, kde bývala kaple a upřeně na mě zíraly. Chtěla jsem na ně zařvat ať mi dají alespoň na chvíli pokoj, ale to už bych před Elliotem vypadala jako úplný magor, a tak jsem jen zavrtěla hlavou a přesunula jsem se za ním zpět k autu.
„Jestli nechceš, nemusíme na to místo jezdit," pronesl, sotva jsem se usadila na místo spolujezdce. Pořád měl v plánu podívat se do toho blázince a směšné bylo, že to slovo přede mnou ani nedokázal vyslovit. Nejraději bych řekla, že tam jet nechci. Jenže i mě napadlo, že tam už by nějaké informace být mohly. Přece jen ta budova stále stojí a je velká šance, že moje spisy budou ještě někde uložené.
„Ne, to je v pohodě. Já to zvládnu," kývla jsem na něj a svůj pohled pak upřela na ubíhající krajinu, která nás vedla na druhé místo, na které jsem měla děsivé vzpomínky.
ČTEŠ
Označená
Terror(DOKONČENO) Rodina, kamarádi, vysněná práce... třeba jsem mohla mít takovýhle, lepší a dokonalejší život, ale nebylo mi přáno. Ne, když jsem měla vzadu na krku znaménko ve tvaru prazvláštního symbolu. Symbolu, který všechno změnil. Každý člověk má...
