Označená

5. část

Zrovna jsem byla s mojí psí bandou z útulku v místním parku, kde jsem je občas nechávala proběhnout. Seděla jsem na lavičce, na očích sluneční brýle, které jsem spíš místo jako módní doplněk, nosila kvůli ostrému světlu, které mi v období mých neustálých kocovin dost vadilo. Takže jsem tam jen tak seděla, pozorovala tu moji chlupatou smečku, jak spokojeně dovádí v trávě a snažila se ze všech sil ignorovat pulzující bolest hlavy. Tehdy jsem si všimla osoby na protější straně. Muž, ne o moc starší než já, seděl na protější lavičce a upřeně mě pozoroval. Normálně bych ho prostě začala ignorovat a dál se věnovala svým problémům, jako třeba tomu, kde v tuhle hodinu splašit láhev alkoholu, která by mi pomohla zmírnit bolest hlavy. A taky zahnat všechny ty vzpomínky na předešlou noc. Jenže mě na něm něco zaujalo. Konkrétně věc u jeho krku. Byl to zatracený kněz. Ne, že bych doteď ještě žádného nepotkala, ale ve většině případů si mě doteď žádný z nich nijak obzvlášť nevšímal. Alespoň do doby, než si všimli mého znamení, nebo byli dostatečně blízko, aby ze mě vycítili temnotu, a i po tom se mi snažili spíš vyhýbat. Tenhle na mě nepokrytě zíral a zamyšleně si při tom podpíral bradu. Měla jsem chuť na něj něco zařvat, ale na poslední chvíli jsem si to raději rozmyslela a jen jsem hvízdla, abych upozornila svoji smečku, že je čas jít.   

Celou cestu zpátky do útulku jsem měla nepříjemný pocit, že mě někdo sleduje. Zprvu jsem si myslela, že se někde v okolí pohybuje jeden z těch přízraků, které mě obyčejně pronásledují, ale tentokrát to oni nebyli. Naopak jsem si znovu všimla toho kněze. To on mě celou cestu z parku pronásledoval, a i když se snažil být nenápadný, tak mu to moc nevycházelo. Možná bych se i rozhodla ho konfrontovat, ale zaprvé jsem už stála před dveřmi útulku a zadruhé jsem na to byla moc unavená. Kvůli těm nočním můrám jsem toho ani moc nenaspala. Takže jsem místo toho prostě jen zapadla do vstupních dveří útulku a svého pronásledovatele si dál nevšímala. 

Problém nastal ve chvíli, kdy mě onen muž pronásledoval i další dny. Potkávala jsem ho při cestě domů, z práce i do práce. Taky při venčení psů, i když jsem šla na nákup. Nebyl ale jediný, kdo mě sledoval na každém kroku. Dalších několik chlapů se kolem mě potloukalo až nezdravě často a mi se to přestávalo líbit. Všechno to vyvrcholilo v den, kdy se mi ten magor vloupal do bytu. Zrovna jsem se vracela z útulku a když jsem si chtěla odemknout, všimla jsem si, že jsou dveře pootevřené. Co se týče sebeobrany, nebyla jsem v tom úplně dobrá. Prát jsem se uměla jen, když jsem v sobě měla nějakého démona. Přesto jsem potichu a pomalu otevřela dveře a z komody na chodbě popadla ozdobnou vázu, abych měla alespoň něco na obranu. Přesouvala jsem se do kuchyně, odkud zrovna vycházel onen nezvaný návštěvník. Bezmyšlenkovitě jsem po něm hodila vázu, kterou jsem do té doby držela v ruce a doufala, že ho to alespoň na chvíli zneškodní. On ale na poslední chvíli uskočil, a tak se váza jen roztříštila o protější zeď.

„Zatraceně," zanadával si pro sebe v angličtině. Chtěla jsem využít situace a utéct pryč, ale on byl rychlejší a než jsem za sebou stihla prásknout dveřmi, mě popadl za zápěstí a hodil mnou o zeď.

Z toho nárazu se mi podlomily nohy a já se tak svezla na zem mezi střepy z vázy. To už byl ale ten muž znovu u mě a za paži mě vytáhl zpět na nohy. Naštěstí jsem se už alespoň trochu vzpamatovala z prvotního šoku a pohotově sebrala při vstávání ze země jeden ze střepů.

„¡Vendrás conmigo!" rozkázal mi abych ho následovala při odchodu.

„No creo," vyvedla jsem ho z omylu a místo toho mu řekla, že nic takového rozhodně nemám v plánu. Pak už jsem mu jen věnovala široký úsměv, když jsem si v té samé vteřině zařezávala onen střep do dlaně.