Označená

4. část

Další den ráno mě probudila neskutečná bolest hlavy. Znovu. Už si vlastně ani nepamatuju den, kdy bych se probudila svěží a s čistou hlavou. Celou noc mě navíc pronásledovaly nepříjemné noční můry. Vlastně to byly spíš vzpomínky. Zdálo se mi o sirotčinci. O jenom z dnů, kdy se ze mě sestry snažily vymýtit satana. Tak tomu, co mi prováděly, alespoň říkaly ony. Stačilo se jen špatně podívat a už mě čekal trest. Tehdy jsme měli hodinu kreslení. Měli jsme namalovat sirotčinec a naše kamarády. Já tehdy žádné neměla. Ani nikdy jindy. Namalovala jsem sice i ostatní děti a sestry, jenže jsem jeptiškám přikreslila na hlavu rohy. Byla jsem dítě a bála se jich. Chtěla jsem tak poukázat na to, že i v nich se skrývá zlo. Jenže jim se to očividně nelíbilo. Jakmile to sestry uviděly, byly vzteky bez sebe. Řekly, že ze mě mluví zlo, a protože to tak bůh chce, tak ho ze mě prostě dostanou. No, a tak mě jedna z nich silně uchopila za zápěstí a táhla mě skrz celý dům do jedné z koupelen. Tam do vany nalily svěcenou vodu, a aniž by se zdržovaly sundáváním mého oblečení, mě tam za křiku, kopání a škrábání hodily. Neměla jsem ani šanci se pořádně rozkoukat, když mi jedna z nich zatlačila hlavu pod vodu. Ty šílenkyně, mě topily ve svěcené vodě a zároveň pořád dokola opakovaly větu: „Ježíš tě miluje." No jasně. Tyhle vzpomínky mě budily ze spaní celkem často. Taky proto jsem tolik pila. Hlavně abych zapomněla. Jenže k mé smůle mi alkohol k zapomnění moc nepomáhal. Vždycky působil jen dočasně.

Zrovna jsem se chystala vyrazit do své první práce, když mi došlo, že si budu muset najít nový klub, kde bych mohla po večerech pracovat. Problém byl v tom, že už dost velkou část z nich zavřeli kvůli mému zlověstnému řádění. Pokaždé se opakovalo to stejné. Kapka mé krve, hladový démoni, spousta znetvořených těl, policejní vyšetřovaní, a nakonec uzavření klubu. V novinách jsem pak jen četla o dalším řádění místních gangů a nebohých obětech. Nakonec jsem se rozhodla, že tohle dilema vyřeším později, a jako by se nic nestalo, jsem šla na svou směnu do útulku.

 Zrovna jsem leštila okna u vchodu, když jsem na druhé straně ulice spatřila zvláštní osobu. Stál tam muž s nepřirozeně bledým obličejem, na sobě měl potrhané a špinavé oblečení. Zíral přímo na mě a ani jednou za celou tu dobu nemrkl. Zasekla jsem se v pohybu a stejně jako on zíral na mě, i já zírala zase na něj.

„Muertos," ozvala se vedle mě paní Gomézová a já od leknutí málem dostala infarkt.

Neměla ani tušení, jak velkou pravdu měla. Přesto, že ho nemohla vidět, poznala ten závan smrti. Mrtvé lidi jsem začla potkávat už v dětství. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že ty osoby vidím jenom já, a tudíž ostatním připadám jako naprostý magor, když jsem se na ně snažila mluvit. Nikdy mi neodpověděli. Jen stáli a zírali na mě. Ve většině případů mě to dost znervózňovalo, neměla jsem nejmenší tušení, co po mě můžou chtít a po pravdě, jsem to raději ani nechtěla vědět. Prostě jsem dělala jakoby tam ani nebyli. Ignorovala jsem je a oni na mě neútočili.

Dodávka, která ulicí zrovna projížděla mi na chvíli zastínila výhled na další z mnoha přízraků, které mi „obohacovali" život a když odjela, byl onen muž pryč. Zakroutila jsem hlavou a znovu se vrhla na práci. Dokonce i paní Gomézová už byla dávno pryč. Přesto, že se mi v životě děly dost děsivé věci, ona mi v některých případech naháněla hrůzu mnohem víc. Byla až příliš vnímavá, co se těchhle věcí týče a já občas měla pocit, že ví mnohem víc, než tvrdí. Nikdy jsem se jí ale neptala. Raději. Nechtěla jsem riskovat, že bych ji vyděsila a přišla tak o jedinou osobu, která mě měla ráda a taky hlavně o jedinou stabilní práci, kterou jsem ve svém životě měla.