ELLIOT
Zanadával jsem a všiml si, že ona se mezitím snaží pláchnout. Rychle jsem se vzpamatoval a popadl ji za zápěstí. Původně jsem ji chtěl jenom přitáhnout k sobě, ale nějak jsem neodhadl svou sílu a místo toho jsem ji odhodil o protější zeď. Skončila na zemi mezi střepy z vázy. Tentokrát jsem nehodlal nic riskovat a rychle jsem ji znovu popadl a vytáhl na nohy. Ve španělštině jsem ji jasně naznačil, že půjde se mnou, jenže ona mě znovu vyvedla z omylu. Ze široka se na mě usmála a mi došlo, co má za lubem, když jsem si všiml toho střepu v její ruce. Doufal jsem, že s démonem nebudu muset bojovat, ale bohužel. Vymýtání už jsem dlouho nedělal, a tak jsem doufal, že všechno udělám správně. Povolil jsem stisk, jednou rukou ji chytl pod krkem a dlaň té druhé ji položil na čelo. Přitom jsem začal odříkávat modlitbu a soustředil se na to, abych to měl co nejdřív za sebou. Házela sebou, ten démon se fakt hodně bránil, ale neměl šanci. Nakonec se svezla bezvládně k zemi a já si mohl konečně oddechnout.
V klášteře si ji pak převzal otec Bale, který mi ještě přikázal abych ji přivázal k židli v jednom z pokojů. Překvapila nás oba tím, že rozuměla a mluvila anglicky. Musel jsem se pousmát tomu, jak se ji povedlo během několika vteřin vykolejit otce. Jenže tím má práce skončila, bylo na čase vrátit se zpátky domů. Problém byl ale v tom, že když jsem odcházel z onoho pokoje a nechával tam tu holku svázanou, neměl jsem z toho úplně dobrý pocit. Bale po ní chtěl nějaké informace a byl přesvědčený, že tahle dívka mu je dá. Jenže ona vážně nevypadala, že by něco věděla. Většinou jsem v lidech uměl číst a poznal jsem kdy lhali, a kdy ne. U ní jsem si nebyl úplně jistý, ale pořád jsem se víc přikláněl k variantě, že mluví pravdu. Chtěl jsem se Bale zeptat, co přesně s ní mají v plánu. Už jsem to měl na jazyku, když jsem si to nakonec rozmyslel. Místo toho jsem se s ním jen rozloučil a vydal se zpátky na hotel, ve kterém jsem byl po celou dobu ubytovaný.
Za jiných okolností bych už byl dávno na cestě domů, ne-li přímo doma. Jenže ta dívka a její výraz v tom pokoji mi pořád vrtal hlavou a nedal mi spát. Proto jsem se nakonec rozhodl do kláštera vrátit a poprvé za celou tu dobu, co u „svatých bojovníků" jsem, zjistit detaily k mému úkolu. Chtěl jsem se ale nejdřív podívat za tou dívkou – Zoe a zeptat se jí na nějaké informace jako první. K mému překvapení jsem zjistil, že ona už v daném pokoji není. Dokonce mi ani několik místních kněžích neumělo říct, kde bych ji našel. Nebo spíš nechtělo. Když už jsem chtěl jít za Balem, narazil jsem na partu dalších „svatých bojovníků" a rozhodl se jít místo toho za nimi. Prošli pomalu celý klášter až dorazili do sklepení. To, co jsem tam viděl mi vyrazilo dech. Ona tam seděla přivázaná k židli, na sobě navlečenou svěrací kazajku, pevně utaženou kolem jejího těla. Vlasy měla mokré a z větší části se jí lepily na obličej. Ve tváři měla nepřítomný výraz, jako by duchem byla úplně jinde. Rozhlédl jsem se kolem sebe, abych zjistil, jestli tam i ti ostatní muži ještě jsou. Naštěstí už ale odešli a já tak měl alespoň chvilku, kdy jsem s ní mohl být o samotě.
„Zoe? Slyšíš mě?" přešel jsem až k ní a lehce se jednou rukou dotkl její tváře. Jenže ona nereagovala. Jen ten svůj prázdný pohled upírala někam za mě. „No tak Zoe, mluv se mnou!" lehce jsem s ní zatřepal, ale ani to nepomohlo. Děsil mě ten pohled. Vypadala, jako by jediná věc, kterou v tu chvíli chtěla, bylo umřít.
Tohle se mi ani trochu nelíbilo. Rozhodl jsem se ji tam nechat a jít rovnou konfrontovat Balea. Protože tohle mi bude muset vysvětlit.
ČTEŠ
Označená
Horror(DOKONČENO) Rodina, kamarádi, vysněná práce... třeba jsem mohla mít takovýhle, lepší a dokonalejší život, ale nebylo mi přáno. Ne, když jsem měla vzadu na krku znaménko ve tvaru prazvláštního symbolu. Symbolu, který všechno změnil. Každý člověk má...
