Označená

24. část

Jak jsem předpokládala, můj nápad se Elliotovi ani trochu nezamlouval. K mému překvapení však ani neprotestoval. Místo toho mi jen sdělil, že se v noci zajedeme podívat ještě na jedno místo. Ve chvíli, kdy jsem stanula tváři v tvář své minulosti mi došlo, že tohle byla z jeho strany i tak trochu malá pomsta za moje chování. Ten hajzl. Po mém bývalém sirotčinci už zbyly jen trosky, i tak jsem si ale pamatovala každý detail, každou prasklinu v podlaze nebo škrábanec na zdi. Měla jsem chuť mu za to jednu vrazit, ale než jsem se vzpamatovala, tak už Elliot prohledával trosky jen za tlumeného světla jeho baterky.

Ještě notnou chvíli jsem stála na místě jako přikovaná. Jen jsem zírala před sebe, naprosto neschopná jakéhokoliv pohybu. Mám dojem, že jsem snad ani nemrkala. Jenže pak se ve mě něco zlomilo. Vzala jsem kus železa, který ležel jen kousek ode mě a s ním v ruce jsem rychle přešla k troskám. Začala jsem mlátit do všeho, co mi přišlo pod ruku. Vrčela jsem skrz zaťaté zuby, chtěla jsem křičet, ale zároveň jsem ten křik dusila uvnitř sebe. Z očí mi stékaly slzy. Bože, tolik tohle místo nenávidím. Mlátila jsem kolem sebe hlava nehlava. Nenávidím to, nenávidím. V hlavě se mi přehrávaly všechny vzpomínky, jako nějaký hodně špatný film.

„Zoe, uklidni se" chytl mě Elliot pevně za rameno.

„Nesahej na mě ty hajzle! Proč jsi mě sem zatraceně vzal? Přijde ti to normální?" začala jsem po něm řvát, jako smyslů zbavená a setřásla jeho ruku z mého ramene.

„Nechtěl jsem ti nijak ublížit. Chtěl jsem ti jen pomoct najít další informace," zavrtěl hlavou.

„No jasně, a proto sis řekl proč nevzít tu holku na místo, kde celá ta její noční můra začala. Kam jsi mě chtěl vzít příště? Do toho blázince?" Křičela jsem na něj dál. Slzy mi tekly po tvářích a tyč jsem stále pevně svírala v ruce. "To si ze mě snad děláš prdel?" Rozesmála jsem se hystericky, když mi jeho provinilý pohled a nulová odpověď, potvrdili, že ono místo bylo opravdu naší další zastávkou.

„Zoe...," snažil se mě uklidnit. Jenže já ho nenechala. Začala jsem kolem sebe znovu mávat tou železnou tyči, ale tentokrát byl mým cílem on.

Několikrát se mým ranám vyhnul, ale stejně se mi jednou podařilo ho trefit do ramene. Chytl se druhou rukou za zasažené místo a bolestí zasyčel. Hned na to se na mě zamračil a vyrazil přímo proti mně. Chtěla jsem ho znovu uhodit, ale to už mi vytrval tyč z ruky a odhodil ji někam daleko ode mě. Měla jsem v plánu pokračovat v jeho mlácení holýma rukama, jenže než jsem stihla cokoliv udělat, tak mě Elliot jednou rukou přitáhl k sobě a naprosto mě znehybnil. Druhou rukou mě chytl za zátylek a hrubě políbil. Vztekle jsem ho kousla do jazyku, ale jeho to vůbec nerozhodilo. Nepovolil ani v sevření, ale ani v polibku.

„Jsme v tom spolu Zoe. Už na to nejsi sama rozumíš?" Promluvil, když mě znovu pustil.

Teprve tahle věta mě uklidnila. Nejsi na to sama. Opakovala se mi ta slova stále dokola v hlavě. Nechápala jsem to. Nechápala jsem jeho. Nemusel mi pomáhat, už měl tolik možnosti odejít a stejně zůstal. Nebyla jsem si jistá, jestli to bylo z pocitu viny, z lítosti nebo měl k tomu jiný zvláštní důvod, ale mi to bylo jedno. Důležité pro mě bylo že zůstal. On byl první a jediný, kdo zůstal a kdo mi skutečně pomohl. Toho jsem si vážila. On ani netušil jak moc.