Další dny probíhaly, jako přes kopírák. Žádné nové důležité informace, ale za to spousta utíkaní a skrývání už nejen před církví, ale i před dalšími jako já. Přestávalo mě to bavit a bylo znát, že už i Elliota to dost štvalo. Pomalu se blížil den svátku Día de los Muertos, jedna z největších události u nás. Oslava mrtvých, a hlavně samotné smrti. Všichni se sejdou na místním velkém hřbitově s koši plnými jídla a dalších oblíbených věcí zesnulého. Tam pak v noci celé rodiny hodují, popíjejí, oslavují a někdy dokonce tancují. Bývá tam vždy hlava na hlavě a člověk by v tu chvíli skoro ani nepoznal, že se nachází na hřbitově.
Rozhodli jsme se nakonec, po velmi dlouhém přemlouvání, že se opravdu zkusíme zaměřit na nalezení někoho z toho nechutného kultu. Nebylo to vůbec jednoduché, krom článku v novinách se o nich vůbec nic nevědělo. Nevěděli jsme ani kde začít. Zkoušeli jsme noviny, místní obyvatele, dokonce i duchovní místa. Už jsme to chtěli vzdát, když se karty znovu obrátily.
Zrovna jsme si s Elliotem u stánku kupovali menší svačinku, když se vedle nás objevil starší muž. Na sobě měl dráhy smoking a celkově působil velmi upraveným dojmem.
„Slyšel jsem, že se snažíte najít někoho z řad mých stoupenců," pronesl, aniž by se na jednoho z nás podíval. Vyměnili jsme si s Elliotem překvapený pohled a pak ho znovu zaměřili směrem na toho muže.
„Vy jste vůdce té sekty?" Zeptala jsem se s nadzvednutým obočím.
„Ale no tak, takhle my si neříkáme. Pojďme si promluvit někam, kde budeme mít větší soukromí," zavrtěl nesouhlasně hlavou a pak už pomalu kráčel směrem k tomu altánku, kde ty ohavnosti prováděli.
„Nevím, jestli si chci povídat zrovna tady," otřásla jsem se při vzpomínce na to, co se na tom místě dělo.
„Jste moc úzkoprsí. To, co tady tenkrát proběhlo, byla oslava nového života. Byl to obřad pro zrození tebe a tvých sourozenců," díval se mi zpříma do očí s usmíval se při tom. „Bylo to za účelem něčeho většího, ale to brzy pochopíš mé dítě," položil mi přátelsky ruku na rameno a stále mi zpříma zíral do očí.
„Co tím myslíte?" Zamračila jsem se na něj a jeho ruku ze sebe setřásla.
„Ještě není ten správný čas na to, sdělit ti všechny podrobnosti. Velmi mě mrzí, jak jsi dopadla, tvá matka se o tebe měla postarat a připravit tě. Bohužel kvůli nešťastné náhodě zemřela a její sestra...," zamračil se, „...ta milovnice velkého Pána, se rozhodla tě raději svěřit do sirotčince, místo aby tě přenechala nám," zakroutil hlavou, jako by stále její rozhodnutí nechápal.
„Připravit mě na co?" Položila jsem další otázku.
„Jak jsem již řekl, ještě není ten správný čas," věnoval mi další úsměv.
„Tak proč jste mě pak vyhledal?" Nadzvedla jsem nechápavě obočí.
„No přeci proto, abych tě vzal konečně mezi nás," pronesl to, jako by to snad bylo nad slunce jasné.
„A to jste si to jako rozmysleli až teď? Co těch zbylých šestadvacet let? To jsem se vám nehodila?" Začínala jsem zuřit, a to neznamenalo nic dobrého, pro nikoho z nás.
„Je mi moc líto, že to vidíš takhle, ale my bohužel dlouho netušili, kde jsi. Tvá teta nám odmítala říct nejen to, kam tě ukryla, ale nechtěla nám ani říct, co se tvé matce vlastně narodilo, takže jsme neměli ani tušení, jestli jsi holka nebo kluk," vypadal jako by mu to vážně bylo líto, ale já nebyla blbá.
„A teď se vám to podařilo jak?" Ušklíbla jsem se.
„To kolegové tvého přítele. Od té doby, co mi začali odchytávat mé drahé děti a provádět jim takové zvěrstva, jsme je začali sledovat a tehdy jsme narazili na tebe," vysvětlil mi. „Myslím to vážně. Chceme, aby ses přidala k nám, přesně tak, jak to mělo být?" Chytl mě za ruce.
„A proto se mě jeden z vás pokusil zabit?" Moje uštěpačné poznámky ho už očividně začínali štvát, což jsem usoudila podle vrásek, které se mu tvořili na čele od neustálého mračení.
„Za to se omlouvám, ale neměli jste před ním utíkat. Zabíjet jste ho taky nemuseli, už tak naše řady dost prořídly," nechápala jsem, jak muže být pořad takhle klidný.
„Jen jsme se bránili," zamračila jsem se na něj.
„Je čas jít. Zoe?" Podíval se na hodinky a pak znovu na mě.
„Na to zapomeňte! Nikam s váma nejdu!" Zavrtěla jsem hlavou nesouhlasně.
„To chceš dál žít jako troska? To, co dokážeš je tvou součástí ať se ti to líbí nebo ne, ale my ti na rozdíl od něj dokážeme pomoct," zamračil už se i on a hlavou pohodil směrem k Elliotovi. Jenže já věděla svoje a rozhodně pro mě byl jasnou volbou právě on.
„Ne, díky. Myslím, že jsem se svým životem trosky spokojená. Navíc postarat se o sebe dokážu sama," věnovala jsem mu zářivý úsměv.
„Nemáš tušení, co děláš. Neumíš svou mysl správně používat, proto si z tebe démoni dělají hračku. Máš potenciál na to je ovládat, ale bez správného vedení, to nikdy nedokážeš. Nezvládáš je korigovat," to už se jeho dříve milý hlas změnil na zuřivý chraplák.
„Nějak si poradím," pokrčila jsem rameny nezúčastněně.
„Ať chceš nebo ne, nakonec tě brzo v našem sídle uvidím," pronesl ještě, než zmizel.
„Mám takový pocit, že to byla výhrůžka," přesunula jsem svůj pohled na Elliota, který stál celou dobu vedle mě a tiše poslouchal.
„To nebyl jen pocit," zamračil se.
No paráda, takže se náš seznam nepřátel značně rozrostl. Zjistila jsem o sobě sice něco nového, ale v konečném důsledku vlastně nic. Tohle bude ještě zajímavé.
ČTEŠ
Označená
Horror(DOKONČENO) Rodina, kamarádi, vysněná práce... třeba jsem mohla mít takovýhle, lepší a dokonalejší život, ale nebylo mi přáno. Ne, když jsem měla vzadu na krku znaménko ve tvaru prazvláštního symbolu. Symbolu, který všechno změnil. Každý člověk má...
