Označená

3. část

Účinky se dostavily celkem rychle. Najednou jsem si připadala skvěle. Cítila jsem se volná, jako bych mohla dělat cokoliv, jenže to by mi mou zábavu nemohl překazit dvoumetrový a svalnatý kamarád mého spícího společníka. Očividně se mu nelíbilo, že jeho kamarád leží na pohovce jako mrtvola a nějaká neznámá buchta si mezitím užívá jejich zaplacené zboží. Chtěla jsem mu to vysvětlit... nějak, ale nepustil mě ke slovu a místo toho na mě spustil salvu nadávek a výhružek. To, že jsem se na něj po celou dobu usmívala jak měsíček na hnoji, mu nejspíš na náladě taky nepřidalo, tak se rozhodl, to zkusit po zlém. Začal mi vyhrožovat a když se mnou ani to nehnulo, přetekl jeho pohár trpělivosti. Rozčileně hodil o zem půllitr, který do té doby držel, takovou silou, až se střepy rozletěly do všech stran. Hned na to mě popadl za ruku a snažil se mě vytáhnout ven. Držel mě pevně a v normálním stavu, by mě to asi bolelo, nejspíš bych se i bála toho, co mi udělá. Jenže tyhle všechny obavy mě přešly ve chvíli, kdy jsem si všimla stékající kapky krve po mé paži. Nejspíš mě musel jeden z těch střepů zasáhnout.

„Cinco... cuatro... tres... dos... uno," začala jsem potichu odpočítávat pět vteřin, což donutilo vazouna ustat v pohybu a otočit se mým směrem. Jakmile jsem dokončila svůj odpočet, cítila jsem, jak se moje mysl odsouvá do pozadí a já znovu, stejně jako už tolikrát, usedám do pozice diváka. Už chyběl jenom ten popcorn. Stisk na mé ruce povolil a jeho výraz se změnil z naštvaného na vyděšený. Udělala jsem dva kroky zpátky a jedním pohybem ruky po něm hodila stůl na kterém ještě zbyla trocha prášku. Taková škoda. Zvuk tříštícího se skla a křik toho chlapíka, přilákal i další návštěvníky klubu. V první chvíli, kdy mě spatřili se všichni zarazili v pohybu, ale v další sekundě už se po mě vrhla pětice chlapů. Několik jsem jich odhodila na protější zeď, dalšímu z nich pak rozpárala hrudník, jako by to byl jen kus látky. V jednom ze zrcadel jsem zahlédla svůj odraz. Nebylo to poprvé, ale pořád jsem si na to nějak neuměla zvyknout. Vlasy jsem měla rozčepýřené do všech stran, duhovky i bělmo bylo černé, jako ta nejtemnější noc. Rty, bradu, krk, ruce i oblečení jsem měla celé od krve, jak jsem další z těch lidí, co se mi dostali do cesty rdousila, párala a odkusovala jim části těla. Jako by se na nich vyřádilo divoké zvíře. Rozhodně to nebyl pěkný pohled a taky jsem stoprocentně věděla, že až toho zmetka, ze svýho těla vykopu, čeká mě několik dlouhých minut zvracení. Naučila jsem se, že když zklidním svou mysl a soustředím se, jsem schopná démona dostat ze sebe ven. Byla bych mnohem radši, kdybych se jich mohla zbavit, hned po tom, co se dostanou do mého těla, ale když oni se vždycky drží zuby nehty, a tak mi v nejlepším případě trvá jejich vypuzení minimálně půl hodiny. Jakmile jsem zase byla pánem svého těla, první věc, kterou jsem udělala bylo to, že jsem hodila šavli vedle jedné z mrtvol. Nedělalo se mi ani tak zle z toho masakru samotného, jako spíš z toho smradu a pachuti krve a vnitřností v mé puse. No výborně, teď abych si hledala novou práci.

Překročila jsem několik mrtvol a přešla k východu. Naštěstí si nikdo v okolí ničeho nevšiml a já tak mohla nepozorovaně proklouznout ven a dostat se ke svému bytu. Tam jsem se hned vrhla na lednici a spořádala půlku zásob, co jsem v ní měla. Bylo mi jedno, jestli jsou dané suroviny syrové nebo ne, měla jsem prostě hlad jako vlk, stejně jako pokaždé. Pak jsem se přesunula do koupelny, kde jsem hodila zakrvácené věci do pračky a sama se naložila do vany plné horké vody a voňavoučké pěny. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem to takhle pohnojila. Už několik měsíců se mi dařilo vyhýbat problémům a být čistá, co se démonů týče. Stačila jedna chyba a všechno to bylo zpátky. Ponořila jsem hlavu pod vodu a snažila se z mysli smýt všechny ty nechutné vzpomínky.