Označená

38. část

„Nikdo tě nezachrání Zoe. Nikdo tě neměl rád, všem jsi byla jen přítěží. Jako obtížný parazit, nula, troska... a tak taky zemřeš," mluvil na mě Luis a mi to připadalo, jako tisíce jehel zabodávajících se do mého srdce. Ležela jsem na zemi, sotva se mi podařilo zbavit démona ve mě.

Stočila jsem pohled na Elliota, který ještě pořád ležel paralyzovaný na zemi, nic neříkající pohled upřený na mě. On ano. On už mě zachránil. Byla jsem troska, alespoň jsem si to celý život myslela. Jenže on mě z toho dna vytáhl. Věřil ve mně. Stejně jako paní Gomézová i on ve mně viděl dobro. Dokázal mě vyléčit. Mou duši. Těm dvěma na mě záleželo. Měli mě rádi.

„Možná proti mně byl celý svět, ale existovali dva lidé, kteří ve mně vždycky viděli dobro. Nemusím mít celý svět... stačí mi oni. Stačím si sama. Já v sebe věřím! Já se mám ráda! Já nás zachráním!" Pronesla jsem potichu, jak mi postupně význam těch slov docházel. Luis mě i přesto slyšel. To uvědomění mě hřálo u srdce.

Nedovolím mu je zničit. Musím Luise zastavit, ať mě to bude stát cokoliv, ale nejdřív se musím dostat z těch zpropadených pout. Pomalu jsem se doplazila až k Elliotovi a zadívala se mu do pořád ještě temně černých očí.

„Dostanu tě z toho, přísahám!" Zašeptala jsem se slzami v očích. To už vedle něj dřepěl jeden z mých přízraků. Byl to ten malý kluk.

„Brána," řekl jen.

„A pomůžete mu se z toho dostat?" Věnovala jsem mu zoufalý pohled. Potřebovala jsem Elliota zpátky. Pro případ, že by to nevyšlo. Pro případ, že bych selhala.

Na to on jen souhlasně přikývl a mě tak spadl jeden obrovský kámen ze srdce. Svou drobnou ručkou, ke mně pak postrčil kus střepu a věnoval mi významný pohled. Nastal čas.

„Potřebuju, abyste do mě dostali někoho, kdo mě dokáže tohohle zbavit," pozvedla jsem zápěstí uvězněné v poutech. Nato mi věnoval jen další přikývnutí a zmizel.

Já jsem se mezitím neohrabaně snažila zvednout ze země a přesunout se blíž kruhu a Luisovi. Lehce jsem pokulhávala a zadýchávala se. Ani to mě ale nezastavilo v tom, co jsem chtěla udělat. Oni věří ve mně! Já v sebe věřím! Dokážu ovládnout svého démona!

„Hej Luisi," zařvala jsem na něj, abych tak upoutala jeho pozornost, což se mi taky povedlo. „Taky jsem si někoho pozvala," věnovala jsem mu široký úsměv, a přitom jsem si pomalu přejela střepem po dlani.

První kapky krve dopadly na zem pode mnou. Stále se usmívajíc, jsem si pomalu přejela jazykem od konce ranky až po její začátek. Luis to celé sledoval s nechápavě pozdviženým obočím.

„Je na čase to ukončit," ušklíbla jsem se a na podtržení svých slov, jsem na něj ještě pozvedla prostředníček.

To už přede mnou, ale stály dva přízraky a vší silou se snažily usměrnit tu temnou energii mezi nimi. Musel to být opravdu velmi silný démon a za jiných okolností bych i měla strach. Jenže teď na něm závisely životy milionů lidí, ale hlavně Elliotův a ten paní Gomézové. Ti mě totiž zajímali nejvíc. Přesto, že jsem tušila, jak těžké to bude, byla jsem až překvapivě klidná. Rozevřela jsem ruce od sebe, jako bych je chtěla obejmout a nechala do sebe démona vstoupit. Nepletla jsem se, byl velmi silný. Má vůle, ale byla v tu chvíli mnohem silnější. Přestože už démon obsadil mé tělo, ještě několik vteřin jsme se přetahovali o vedení i v mé hlavě. Já ale nakonec stejně vyhrála.

Silně jsem trhla řetězy, stejně tak, jako už tolikrát předtím, jenže tentokrát byl můj pokus úspěšný. Přestože mi na rukou zůstaly kovové náramky, byla jsem volná.