Bale na mě vrhl naštvaný pohled a Elliot se stejně jako několik posledních minut tvářil neutrálně. Vypadal, že je tady stejně rád jako já, až na to, že on mohl kdykoliv odejít a neseděl spoutaný na židli.
„Nemusíš se ničeho bát. Nechceme ti ublížit. Stačí jen, když nám řekneš pár důležitých informací a my tě zase pustíme," snažil se mě uchlácholit Bale uklidňujícím hlasem, ale já mu nevěřila ani slovo.
„Nevím sice jaké informace chcete zjistit, ale můžu vám rovnou ušetřit promarněný čas. Já nic nevím!" zamračila jsem se na něj.
Místo odpovědi mě tam nechali samotnou a bez jediného slova odešli. Jakmile se za nimi zavřeli dveře, jsem sebou začala zmítat. Házela jsem sebou ze strany na stranu, snažila jsem se vymanit z těch provazů, kterými mi stáhli ruce za zády, ale nic nepomáhalo. Zuřila jsem, tak zatraceně moc jsem zuřila. Měla jsem sto chutí někomu rozbít hubu, už jen kvůli toho místa, kam mě zavřeli. Raději bych byla svázaná někde v tmavém sklepě nebo staré hale než v tomhle klášterním pokoji. Bože, tolik mi připomínal můj pokoj v sirotčinci. Hlavou se mi honila jedna vzpomínka za druhou a ani jedna z nich nebyla ani trochu příjemná. Znovu jsem na kůži cítila všechny ty rány, které mě pak ještě několik hodin neskutečně pálily. Při pohledu na postel po mé pravici jsem se znovu cítila jako ta malá dívka připoutaná ke svému vlastnímu lůžku, neschopná se pohnout. V očích mě pálily slzy, které se draly na povrch. Chtělo se mi křičet, ale místo toho jsem jen zhluboka dýchala a vydávala něco mezi chrčením a vrčením skrze zaťaté zuby.
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že moje nohy svázané nejsou. Nejspíš nepočítali s tím, že by mě napadlo je použít. Podívala jsem se na dveře před sebou, pak na své nohy a znovu na dveře. Neměla jsem nejmenší tušení, jestli můj nápad vyjde, jenže jiný jsem neměla. Proto jsem se bez dalšího přemýšlení i s židlí, ke které jsem byla přivázaná, rozběhla, co jen to šlo a zastavily mě až dveře přede mnou, do kterých jsem narazila. Fakt jsem si myslela, že bych je mohla vyrazit. Debilní nápad. Místo toho mě jen čekala prudká rána do dveří a hned na to jsem skončila na zemi. Ležela jsem na levém boku, tělo mě z toho nárazu bolelo a možná jsem si i něco zlomila, ale bylo mi to celkem jedno. V hlavě mi tepalo, jak jsem jí narazila o tvrdé dřevo. Ucítila jsem pach své vlastní krve. Bylo mi jedno, z které části mého těla pochází, snad to byla rána na čele. V tu chvíli jsem propukla v hysterický smích. Nemohla jsem si pomoct. Prostě mi to všechno přišlo absurdní. Všechno se to událo během několika málo vteřin a ta rána o dveře spolu s mým hlasitým smíchem, přilákal pozornost několika kněžích, kteří nejspíš měli za úkol mě hlídat. Zrovna jsem cítila, jak nade mnou přebírá démon kontrolu, když vtrhli dovnitř. Zprvu vypadali vyděšeně a zmateně, ale neváhali ani vteřinu, když se dostali až ke mně a než jsem stihla něco udělat, přiložil mi jeden z nich dlaň na čelo a spolu odříkávali nějaký text v latině. Stejně jako Elliot, při našem prvním setkání i oni ze mě znovu vyháněli démona silou. Už jsem nezvládala tu úmornou bolest, která sžírala mé tělo, když se démon snažil jejich vymítání všemi silami bránit, a tak jsem to vzdala a nechala se pohltit temnotou.
ČTEŠ
Označená
Horror(DOKONČENO) Rodina, kamarádi, vysněná práce... třeba jsem mohla mít takovýhle, lepší a dokonalejší život, ale nebylo mi přáno. Ne, když jsem měla vzadu na krku znaménko ve tvaru prazvláštního symbolu. Symbolu, který všechno změnil. Každý člověk má...
