„Zoe, teď mě dobře poslouchej," uchopil mě Elliot za paže a zpříma se mi zadíval do očí. „Za dalšími dveřmi nás bude takových chlapů čekat nejmíň dalších deset. Sám je přeprat nedokážu a jiná cesta odsud není. Nemám ani tolik nábojů, abych nás ubránil svou zbraní," pokračoval dál ve svém monologu.
„Ale já se neumím prát," zavrtěla jsem hlavou. Myšlenky jsem měla pořád ještě rozházené a v hlavě obrovský bordel, ale alespoň už se mi dařilo Elliotovi odpovídat k věci.
„To já vím," pousmál se. Nejspíš si vzpomněl na naše první setkání. Kdybych se bránit uměla, nebyla bych tady.
„Tak jak ti mám pomoct?" položila jsem mu tu zásadní otázku.
„Vlastně budeme potřebovat pomoct od někoho třetího," povzdechl si, jako by nevěřil, že to opravdu řekl a mi v tu chvíli došlo, co tím myslel.
„Ne, ne, ne...," vrtěla jsem nesouhlasně hlavou. Už tak jsem měla mozek úplně na kaši. Nechtěla jsem ublížit Elliotovi, a hlavně jsem měla strach, že už bych se nedokázala vrátit zpátky. Přece jen, jsem ke svému návratu vždycky potřebovala čistou mysl, a to byl v tuhle chvíli docela obrovský problém. Tohle všechno jsem mu taky řekla.
„Bude to v pořádku Zoe. Budu se držet zpátky, věřím, že mi neublížíš. A co se tvého návratu týče, pokud bych zaznamenal, že se ti nedaří vrátit samotné, přivedl bych tě zpět já sám," snažil se mě uklidnit a kupodivu se mu to docela dařilo. Bylo až děsivé, jak uklidňujícím dojmem na mě působil.
Nakonec jsem souhlasně přikývla a on se spokojeně usmál. Zrovna mi chtěl už na druhý pokus sundat onu kazajku, jenže se zpoza dveří začaly ozývat rány, jak se bojovníci dobývali za námi. Elliot jen naštvaně zavrčel a na sundávání kazajky se vykašlal. Chvíli si mě prohlížel, nejspíš hledal místo, kde by mě mohl poranit. Potřebovali jsme alespoň kapičku mé krve. Oběma nám došlo, že jediné místo je můj obličej, protože ostatní části těla jsem měla zakryté a zabralo by nám to zbytečně moc času. Vlastně se to přímo nabízelo, byla to ta nejjednodušší cesta. Bylo ale vidět, že Elliot trochu váhá. Nejspíš mi nechtěl zohavit obličej, ale mi to bylo celkem jedno. Nebyla jsem nikdy na svém vzhledu nějak závislá a nějaká jizva na tváři mi žíly netrhala. Proto jsem na něj jen souhlasně kývla, načež on vytáhl znovu z kapsy svůj kapesní nožík a během sekundy mi s ním vytvořil menší táhlou čáru přes pravou tvář. Krev se z té rány začala řinout okamžitě, Elliot ode mě o několik kroků ustoupil a ukázal na dveře po mé levici. Kolébavými kroky jsem k nim přecházela za tichého odpočítávaní pěti vteřin, pak přišla temnota.
ČTEŠ
Označená
Horror(DOKONČENO) Rodina, kamarádi, vysněná práce... třeba jsem mohla mít takovýhle, lepší a dokonalejší život, ale nebylo mi přáno. Ne, když jsem měla vzadu na krku znaménko ve tvaru prazvláštního symbolu. Symbolu, který všechno změnil. Každý člověk má...
