Označená

18. část

Když jsem znovu vyšla ven, Elliot zrovna tlačil ode dveří vozík plný jídla. Při tom pohledu mi hlasitě zakručelo v žaludku. Nejen, že jsem několik dní nepozřela ani sousto, ale démon mi vzal i poslední zbytky mé energie a já se potřebovala pořádně najíst.

„Nevěděl jsem, co máš ráda, tak jsem objednal od každého něco," přerušil Elliot ticho a vozík dotlačil až před postel.

Nelhal, bylo tam všechno od kuřecích stehýnek, přes salát až po sladké lívance. Co se týče jídla, nebyla jsem zrovna dvakrát vybíravá. Obzvlášť proto, že já si mohla dovolit jen ty nejlevnější potraviny. Dlouho jsem neotálela a už jsem seděla na posteli u plného stolku. Elliot si sedl hned vedle a jen mě potichu sledoval. Bez váhání jsem vzala do ruky jedno kuřecí stehno a ukousla si z něj pořádný kus. Ještě jsem ani nedožvýkala sousto a už jsem si do pusy cpala i jeden z těch skvěle vypadajících lívanců. Bylo mi docela jedno, že na mě Elliot zrovna koukal a taky mi bylo jedno, co si o mě myslí. Od pusy mi padaly kusy jídla, cpala jsem se jako prase a byla spokojená.

Z mé bubliny mě vytrhl až Elliotův smích, který se rozléhal tichým pokojem. Spolka jsem sousto a rukávem si utřela špinavou pusu.

„Co je?" zamračila jsem se na něj. Nechápala jsem, co mu přijde tak legrační.

„Nikdo ti to nesní," zasmál se.

„Vážně vtipné," protočila jsem oči a vrátila svou pozornost k vozíku se zbytky jídla.

„Jsem rád, že už je ti líp a hlavně, že už to jsi zase ty," už se nesmál. Na tváři mu sice pořád pohrával úsměv, ale jeho oči byly vážné.

„To nevíš, třeba jsem magor byla vždycky," zahuhlala jsem s plnou pusou.

„Tomu bych i věřil, ale myslím to vážně Zoe. Jsi v pořádku?" Zadíval se mi do očí a čekal na moji odpověď.

„Pokud se tomu dá říkat v pořádku... tak ano," pokrčila jsem rameny a dál se cpala.

„Chtěl bych se ti omluvit," pronesl a sklopil hlavu k zemi.

„Za co?" Pozvedla jsem nechápavě jedno obočí.

„No... to vlastně díky mně, tě drželi a mučili v tom sklepení. Kdybych jim nepomáhal, tak by sis tohle nemusela prožít... znovu," vypadal, že ho to vážně trápí.

Já mu to ale za zlé neměla. Vždyť to byl nakonec on, kdo mě dostal zase ven.

„V pohodě, dělal jsi jen svou práci. Nebo poslání Boží... nebo jak tomu vlastně říkáte," pokrčila jsem rameny.

„Ale i tak...," chtěl se začít znovu omlouvat, ale já ho přerušila zdviženou dlaní.

„Podívej Elliote, mi se omlouvat nemusíš. To, co mi tam dělali nebylo nic hezkého, ale nebylo to nic, co bych si už jednou neprožila. Zase se z toho dostanu, stejně jako tehdy. Ty jsi jednal jen v rámci toho, čemu věříš, nebo jsi alespoň věřil. Na tvém místě bych udělala to stejné," dokončila jsem svůj monolog a posunula jsem vozík s jídlem směrem k němu.

„Už jsi dojedla?" pousmál se. Celý můj proslov tak přešel bez povšimnutí. Nevadilo mi to.

„Myslím, že pro dnešek mi to stačilo," oplatila jsem mu úsměv a přesunula se na pravou stranu postele, kde jsem se zachumlala do peřin. „Dobrou," pronesla jsem ještě směrem k Elliotovi, než jsem se ponořila do říše snů.