Označená

11. část

ELLIOT

Už několikrát jsem se snažil vymanit ze stínu církve, ale nakonec mě moje minulost stejně dohnala, a já tak zase plnil rozkazy kněžích a pomáhal jim polapit jejich zaběhlé ovečky. Na stranu víry jsem se dal už ve svých osmnácti, kdy jsem měl na vybranou mezi vyhazovem z domu a životem plným drog nebo vírou v boha a cestou kněze. Rozhodně jsem byl víc nakloněný k první variantě, ale smrt mé malé sestřičky mě nakonec přiměla rozhodnout se pro druhou variantu. Přesto, že se mi několik let dařilo velmi dobře a zvykl jsem si na život ve víře, zjistil jsem nakonec, že ani církev není tak čistá, jak se na první pohled zdá. Jejich intriky, a ne úplně etické praktiky mě nakonec přiměly odejít, i když to nebylo tak úplně jednoduché. Nechtěli mě jen tak nechat jít a snažili se mi v tom všemožně zabránit. Už jen proto, že jsem věděl až moc informací, což se jim nehodilo. Po několika pokusech a vydírání se jim nakonec přece jen podařilo mě dostat zpátky, i když už ne jako kněze. Místo toho jsem nastoupil jako jeden ze svatých bojovníků, kteří chytali zbloudilé duše a hlavně osoby, které církvi nevyhovovali. Mohl jsem si o tom myslet svoje, ale měli na mě tolik věcí, které mě nutili prostě jen držet hubu a krok.

Klášter se nacházel v Altamiru, několik kilometrů od Tampicu. Rozprostíral se po rozsáhlém území a na první pohled působil opravdu „svatě". Většinou jsem pro církev vyřizoval nějaké záležitosti v Evropě, ale otec Bale mi zavolal, abych jim pomohl s jistou záležitostí v Altamiru a jeho okolí. Na detaily jsem se neptal, ostatně jako vždycky. Ne ani tak že by mě to nezajímalo, a taky že ne, ale spíš proto, že ty podrobnosti vždycky obsahovaly nějakou levárnu. Nechtěl jsem být namočený do jejich intrik, alespoň ne víc, než už jsem byl, proto jsem vždycky jenom rychle vyřídil úkol bez zbytečných otázek, a pak si hleděl svého.

U tohohle případu to bylo stejné. Dostal jsem za úkol nejdřív tu holku sledovat a až nastane ta správná chvíle, ji dovést z Tampicu do kláštera. Zdálo se to jako hračka, až na malou drobnost v podobě jejího přijímání démonů. Ta holka na ně byla jako magnet. Překvapilo mě to, ale nebylo to nic s čím už bych se nesetkal. Nevypadala nijak nebezpečně. Mladá holka s krátkými havraními vlasy a věčně skelným pohledem. I slepý by poznal, že se utápí v alkoholu a drogách. Jo, přesně takhle jsem mohl skončit i já, kdybych se nestal knězem. Ona očividně moc na výběr neměla. Nějakou dobu jsem ji sledoval a když si mě pak všimla v tom parku, nebyl důvod dál čekat.

Vloupat se k ní do bytu bylo sice v rozporu s tím, co nám kázala bible, jenže já už se touhle knihou několik let, tak úplně neřídil. Byt byl malý a nebýt toho množství prázdných lahví a nepořádku, byl by i celkem útulný. Přešel jsem z chodby do menší kuchyně. Na jídelním stole ležela ještě otevřená a poloprázdná láhev Tequily. Na lince a po zemi se povalovalo několik obalů od jídla a taky několik zbytků jídla. Od dalšího prozkoumávání mě vyrušily zvuky z chodby. Nejspíš už se vrátila domů. Předpokládal jsem, že v tuhle dobu už bude pod značným vlivem alkoholu, a tak nebude těžké ji přeprat a odvléct do mého auta. Jenže už když jsem vyšel na chodbu mi došlo, jak jsem se spletl. Jako první mě z mého omylu vyvedla obří váza, která mě jen tak tak minula a narazila do zdi za mnou. Tahle holka je rozhodně magor a tohle určitě nebude tak jednoduché, jak jsem si myslel.