Označená

31. část

Myslela jsem, že jsem vrazila do zdi, alespoň tak to vypadalo podle tvrdosti nárazu. K mému údivu byla zdrojem mého nárazu záda velmi svalnatého a zdatného chlapíka. Chtěla jsem se mu omluvit, jenže pak se otočil a já spatřila ty černé oči. Než jsem stihla cokoliv udělat, tak mě chytl svou obří prackou pod krkem a vyzdvihl do vzduchu. Měl vážně silný stisk, chvíli jsem myslela, že mi můj krk snad rozdrtí.

„Kurva," procedila jsem nadávku skrz zaťaté zuby. Snažila jsem se dýchat, ale šlo to těžko.

Netrápil mě ale dlouho, když mě nakonec hodil do jedné z těch tmavých hrobek, kde jsem dopadla na tvrdou betonovou zem. Chtěla jsem se nenápadně odplazit někam dál od něj, i když to byl hodně ubohý nápad. Jenže sotva jsem položila jednu ruku o kousek dál před sebe, zjistila jsem, že se vlastně nedotýkám země. Místo toho má dlaň spočívala na něčem měkčím a koženém. Vzhlédla jsem a nade mnou stál další z nich. Ruku jsem tak měla položenou na jeho botě.

„Pěkné boty," věnovala jsem mu zářivý úsměv.

On ale tak zdvořilí nebyl. Místo toho mi tou nohou uštědřil pořádnou ránu přímo do obličeje. Ten náraz mě donutil převalit se na záda. Bolelo to a zatraceně moc, jenže ani to mi nevzalo úsměv z tváře. Ne, když jsem cítila tu kovovou pachuť krve v ústech. Natržený ret. S námahou jsem se posadila a prstem si lehce setřela kapku krve ze rtu. Na tváři mi pohrával úsměv a svůj pohled jsem zaměřila na toho hromotluka.

„Hele, krvácím. To je ale nepříjemné. Doufám, že vám natrhne prdel," pronesla jsem ironicky a na důkaz vztyčila prostředníček s trochou mé krve.

Oba se rozběhli mým směrem, ale už bylo pozdě. Už uběhla pátá vteřina. Nikdy jsem nebyla radši na postu diváka ve svém vlastním těle. Měla jsem chuť udělat si popcorn a sledovat, jak můj kámoš nakope tyhle dva. Vyskočila jsem ve chvíli, kdy se ke mně jeden z nich sehnul a pověsila se mu zezadu kolem krku. Pevně jsem ho chytla za vlasy a snažila se ho nakorigovat přímo proti zdi před námi, což se mi nakonec povedlo, když se s ní jeho obličej důvěrně seznámil. To už mě ale další z nich silou odhodil na druhou stranu hrobky, kde jsem taky zády narazila do zdi. Zatraceně. Rychle jsem se zvedla ze země a znovu zaútočila. Rvali jsme se všichni tři hlava nehlava. Jakmile se proti mně rozběhl ten hromotluk, vzala jsem urnu uloženou na římse po mé pravici a rozbila mu ji o hlavu. Chudák nebožtík. Trochu ho to rozhodilo, ale úplně nezneškodnilo ani neomráčilo. Proto jsem se mu zakousla do ramene. Řval bolestí a snažil se mě ze sebe setřást, ale já držela pevně. Pak se přidal i jeho kámoš a snažil se mě z něj sundat. Znovu jsem skončila na zemi a dostala několik hodně bolestivých ran. Několikrát se mnou dokonce praštili i o zděný hrob uprostřed.  Démon ve mě se rozhodl skoncovat to nejdřív s tím menším z nich. Přece jen to byla jednodušší a taky velmi rozumná volba. Rozběhla jsem se proti němu a vrazila mu ruku do břicha. Začala jsem ho párat na kusy, rvát z něj kusy masa, a nakonec i jeho vnitřní orgány. Normálnímu člověku by se to v životě nepodařilo. Jenže s démonem v těle to byla hračka. Chlápek padl mrtvý k zemi, to už ke mně znovu mířil ten druhý. Vzala jsem střeva jeho kamaráda, které teď leželi místo v jeho těle na studené podlaze vedle něj a obmotala je tomu vazounovi kolem krku. Bylo to pěkně nechutný. Škrtila jsem ho střevy jeho kamaráda a u toho mu do krku druhou rukou zabodávala střep jedné z uren, který jsem stihla vzít ze země. Když jsem skoncovala i sním, vyskočila jsem na mramorovou desku hrobu a chrčivými zvuky, zhluboka dýchala. Je čas svého nájemníka vypakovat. Vyklidnila jsem svou mysl a zuřivě se soustředila. Tenhle démon byl velmi silný. Bylo těžké ho ze sebe dostat. Připadalo mi jako bych si zároveň s tím odtrhávala i část těla, tak moc to bolelo. Myslím, že jsem dokonce i zařvala, než se mi podařilo ho zbavit.

Zadýchaně jsem se sesunula na kolena a unaveně se snažila zklidnit svůj dech i myšlenky. Když jsem zvedla hlavu, spatřila jsem ve vchodu do hroby své tři přízraky. Nikdy se mnou nekomunikovali, ale tentokrát to bylo jinak. Ten malý chlapec udělal krok vpřed a pokynul mi abych šla za nimi. Překvapeně jsem pozvedla obočí. Pomalu jsem slezla z hrobu a přešla přes dvě mrtvoly ležící na zemi. Lehce jsem kulhala. Asi se mi podařilo během boje zranit si kotník. Opřela jsem se o rám dveří a rozhlédla se venku kolem sebe. Myslela jsem, že se mi přízraky ztratili, ale nakonec jsem je všechny tři spatřila mířit na můj kopec. Jednou rukou jsem si otřela pusu od krve a své zakrvácené ruce jsem pak utřela do bundy. Mezitím jsem se vydala pomalu za nimi. Neustále jsem se podezíravě rozhlížela kolem sebe. Byla jsem unavená a zničená. Došla jsem až na kopec a hledala své tři společníky, jenže nikde nebyli.

„Dejte mi už konečně pokoj!" Zařvala jsem do prázdna. Ani netuším proč jsem to udělala. Možná mi přeskočilo. Znovu.

Otočila jsem se a hleděla jim tváří v tvář. Vyděsilo mě to tak, že jsem udělala krok vzad. Malý chlapec znovu vykročil mým směrem a se smutným pohledem ke mně natáhl pravou ruku dlaní vzhůru. Překvapeně a zároveň zmateně jsem na něj hleděla. Stál tam a čekal až já udělám další krok. Zadívala jsem se mu do očí a vykročila i já k němu. Zvedla jsem svou pravou ruku a natáhla ji nad tu jeho, dlaní směrem dolů. On začal tu svou přetáčet, takže jsme nakonec skončili tak, že já měla svou otočenou dlaní vzhůru a on zase tu svou drobnou měl nad tou mou, otočenou dlaní směrem dolů. Neměla jsem tušení proč to děláme, ale bylo to tak hypnotické, že jsem se nedokázala odtrhnout. On pak vzal svou ruku a bříšky jeho malých prstíků mi přejel přes celou dlaň až ke konečkům prstů.

„Musíš jít s námi," promluvil až se mi z jeho hlasu naježily chloupky na zátylku.

Nechápavě jsem nadzvedla jedno obočí. Čekala jsem, že mi to vysvětlí, jenže když se dlouho nic nedělo, rozhodla jsem se ho na to zeptat. Jenže jsem k tomu nedostala příležitost. Když jsem znovu zvedla hlavu, ocitla jsem se tváří v tvář, několika bledým obličejům. Pak jsem jen ucítila ledové prsty na svém čele a byla tma.