Pohledem jsem sjela na své ruce. Pouta už sice byly dávno pryč, ale modřiny a pohmožděniny z mé snahy se z nich vymanit, na nich zůstaly. V hlavě se mi stále přehrávaly útržky z boje, který se odehrál jen několik minut zpátky. To, jak se postupně zjevovaly všechny ty příšery. Jak Luise padal branou přímo do jejich světa a jeho pohled, který mi jako poslední věnoval. Ty odporné obludy s dlouhými končetinami, sahající po mě. To, jak jsem jim je pak odtrhávala od těla a házela je zpět odkud přišli. Velká spousta krve a vnitřností, které byly všude kolem, a kterými se démon ve mně při boji živil.
Musela jsem zatřepat hlavou, abych všechny ty odporné vzpomínky zahnala a soustředila se na cestu před sebou. Pevněji jsem sevřela volant ve svých rukou a pohled zaměřila na silnici. Snažila jsem se vyčistit si hlavu, ale nebylo to tak jednoduché. Ať už jsem chtěla nebo ne, myšlenky mi výřily hlavou, jako splašené. Znovu mě přepadl ten bolestný pocit zoufalství, jako když jsem se snažila toho démona v mém těle zbavit. Pořád jsem měla pocit , jako by s ním zmizel i kus mé duše. Vzpomněla jsem si na ten střep zaražený do mého ramene a mimoděk jsem se toho místa dotkla pravou rukou. Démoni měli schopnost svému hostiteli, během pobytu v jeho těle, hojit veškeré jeho zranění. Záleželo pak, jak silný a mocný démon byl a podle toho se i rána hojila. Pokud byl démon slabý, hojila se pomalu a naopak. Málokterý démon, ale léčil tak rychle, aby dokázal vyléčit smrtelné zranění. Můj byl opravdu silný, a tak už po ráně zbyla jen jizva, kterou jsem si nahmatala. Znovu jsem zatřepala hlavou a vrátila ruku zpět na volant.
Venku se mezitím zatáhlo a spustil se prudký déšť. Měla jsem co dělat, abych viděla na cestu, ani stěrače nestíhaly. Naštěstí už jsme byly skoro na místě. Zastavila jsem až před hlavním vchodem do kláštera, kde už se sbíhali "boží bojovníci" a vytvářeli obranou linii. Vypla jsem motor a vylezla z auta, s rukama zvednutýma v obraném gestu. Mezitím jsem pomalu došla ke straně spolujezdce, kde seděl Elliot. Všimla jsem si Balea, který zrovna vycházel ze dveří.
"Nechci dělat problémy. Jde o Elliota... prosím, pomozte mu!" Zaměřila jsem svůj pohled na něj. Ruce jsem měla stále pozvednuté, jako bych se vzdávala.
Jakmile Bale slyšel Elliotovo jméno, změnil se jeho výraz z arogantního, na starostlivý. To už jsem já otevřela dveře spolujezdce a nechala "boží bojovníky", aby Elliota vytáhli.
"Co se stalo?" Přešel ke mně Bale.
"To Luise... chtěl otevřít bránu... snažili jsme se mu v tom s Elliotem zabránit, jenže se to zvrtlo a oni mu udělali tohle," koktala jsem a máchala kolem sebe rukama, jako šílená.
"Dobře, uklidni se Zoe. My ho teď vezmeme dovnitř a pomůžeme mu," přerušil mé blekotání Bale a pokynul ostatním, aby vzali Elliota do kláštera.
"Chci jít s vámi!" Vykročila jsem za nimi.
"To není dobrý nápad," zavrtěl Bale hlavou.
"Vy to nechápete, on trpí. Nemáte ani tušení, jaké to je, mít v sobě démona. Obzvlášť, když se ho chystáte dostat ven násilím. Je to jakoby vám někdo rval duši z těla," nedala jsem se. On neměl ani tušení. To, že jsem si to musela prožít já byla jedna věc, nechtěla jsem ale, aby to samé prožíval i Elliot. Nezasloužil si to.
"Uděláme všechno proto, aby byl v pořádku, to ti slibuju. Ty teď ale počkej tady v hale," položil mi ruku na rameno a věnoval mi významný pohled.
Ač nerada, souhlasně jsem přikývla a nervózně přešlapovala v hale kláštera. Nevydrželo mi to ale moc dlouho. Ne, když se chodbami nesl Elliotův křik. Trhalo mi to uši. Chtěla jsem zároveň utéct a běžet rovnou za ním. Nakonec mě zaujaly pootevřené dveře, napravo ode mě. Přešla jsem k nim a nakoukla jimi dovnitř místnosti. Byla tam malá kaple, úplně stejná, jakou jsme měli v našem sirotčinci. Byla jsem tak zoufalá, že jsem se rozhodla vstoupit dovnitř a udělat věc, kterou jsem nedělala už víc, jak dvacet let. Přešla jsem až před bohatě zdobený oltář a poklekla před ním.
"En el nombre del Padre, del Hijo y del Espíritu Santo. Amén," začala jsem pokřižováním. Pak jsem před sebou sepjala ruce a zavřela oči.
"Padre nuestro que estás en los cielos, Santificado sea tu nombre. Venga tu reino," pokračovala jsem šeptem základní modlitbu, přesně tak, jak nás to v sirotčinci učily sestry.
Nebyla jsem zrovna upravená pro návštěvu kaple. Na sobě jsem pořád měla oblečení celé od krve, prachu a potu, místy dokonce potrhané. Stejně tak jsem měla zaneřáděný i obličej, tělo a vlasy. Ty se mi potem a zaschlou krví lepily k obličeji. Oči jsem měla zarudlé a opuchlé. Vypadala jsem, jako bych zrovna unikla smrti a vlastně to tak i bylo. Tohle všechno mi ale bylo v tu chvíli jedno.
ČTEŠ
Označená
Horror(DOKONČENO) Rodina, kamarádi, vysněná práce... třeba jsem mohla mít takovýhle, lepší a dokonalejší život, ale nebylo mi přáno. Ne, když jsem měla vzadu na krku znaménko ve tvaru prazvláštního symbolu. Symbolu, který všechno změnil. Každý člověk má...
