Jelikož se jim stále nedařilo ze mě dostat informace, které tolik chtěli, přešli na další způsoby přesvědčování. Rány rákoskou do zad nebo elektrické šoky. Byli vážně vynalézavý a já si připadala jako bych se střídavě ocitala zpátky v sirotčinci nebo v prostorách psychiatrické léčebny. Když mi bylo asi čtrnáct a začínalo mi, to neustále vsakování a vyhánění démonů z mého těla, lézt na mozek, jsem se rozhodla říct o svých problémech někomu dospělému. To byla největší chyba v mém životě. Bylo to tehdy, kdy mě policisté chytili při krádeži potravin v jedné samoobsluze. Odvezli mě na stanici a tam se mě vyptávali na mou rodinu, minulost a další kraviny. Měla jsem už dost života na ulici, chtěla jsem mít nějaké kamarády a rodinu. Přála jsem si být normální, a proto jsem jim řekla o svém znaménku a taky o tom, jak mě při jediné kapce krve posedávají démoni. Samozřejmě, že mi nevěřili. Jen se mi vysmáli a když jim došlo, že to myslím naprosto vážně, tak mě odvezli na psychiatrickou léčebnu. Nebyla to žádná špičková klinika. Prostě jen barák plný bláznů, kde si na nich dozorci a sestřičky vybíjeli zlost. A tak jsem se z jednoho pekla dostala do dalšího. Dva roky plné elektrických šoků a terapií. Nakonec jsem to vzdala a rozhodla jsem se přistoupit na menší zlo, což znamenalo uznat jejich přesvědčení, že mi vlastně nic není, že jsem se dala jen na špatnou cestu. Jakmile jsem se je přestala snažit přesvědčovat o tom, že démoni opravdu existují, mohla jsem konečně odejít domů. Problém byl v tom, že žádné domů nebylo. Tak jsem znovu skončila na ulici, ale už smířená se svým životem a rozhodnutá se sebou něco udělat.
A teď sedím znovu spoutaná na židli a zažívám všechnu tu tyranii, jako v dětství. Musím být vážně prokletá. Nepřijde mi totiž ani trochu normální, abych zažívala to stejné peklo znovu. To že vyměnili provazy, které se mi nakonec podařilo třikrát uvolnit, bohužel bez následného útěku, za svěrací kazajku, už byla jen třešnička na dortu. Neměla jsem už ani sílu jim něco vysvětlovat, snažit se je přesvědčit, že já opravdu nic nevím tudíž jim ani nedám odpovědi na jejich otázky. Prostě jsem to vzdala a úplně vypnula. Takže další dva dny vypadali tak, že na mě Bale naštvaně mluvil a já na něj jen beze slov zírala s pozvednutým koutkem úst v úsměvu. To ho vždycky naštvalo ještě víc, a tak následovalo několik hodin přesvědčování se čtyřmi chlapíky. Několik dlouhých hodin ticha přerušovaného jen mým křikem plným bolesti.
Ještě, než jsem mozek vypnula úplně, využila jsem chvilek, kdy mě nechali v klidu sedět a dát se trochu dohromady před dalším výslechem nebo přesvědčováním, abych si prohlédla místnost, ve které mě drželi. To, že jsme byli v nějakém sklepení, byla jedna z prvních věcí, které jsem si všimla. Ve vzduchu byla cítit vlhkost a zatuchlina. Místnost byla z devadesáti procent zahalena ve tmě, ale i tak jsem až moc dobře viděla na většinu svých mučících nástrojů. Nic víc, krom těchhle „speciálních" kusů nábytku, se v místnosti nenacházelo. Vzpomněla jsem si, jak mě z prvního pokoje táhli až sem. Procházeli jsme přitom několika chodbami, které zdobily květiny a obrazy svatých. Na každém rohu taky nemohl chybět kříž, soška Panny Marie nebo svatého Pána. I kdybych chtěla utéct, nevěděla jsem kudy, jen bych v prostorách kláštera zabloudila a dřív nebo později by mě našli a odvlékli zpátky. To už jsem ale mozek vypnula kompletně a po zbytek pobytu na ostatní jen zírala bez jediné známky emoce. Už jsem ani nekřičela. Připadala jsem si uvnitř mrtvá a přála jsem si umřít doopravdy.
ČTEŠ
Označená
Horror(DOKONČENO) Rodina, kamarádi, vysněná práce... třeba jsem mohla mít takovýhle, lepší a dokonalejší život, ale nebylo mi přáno. Ne, když jsem měla vzadu na krku znaménko ve tvaru prazvláštního symbolu. Symbolu, který všechno změnil. Každý člověk má...