Ve chvíli, kdy měl démon mé tělo ve své moci, se dveře rozletěly a v nich stálo několik velmi silných mužů. Když si všimli mých černých očí, zastavili v pohybu. Jeden z nich vytáhl z kapsy u kalhot malý kříž a namířil jej na mě. Naštvaně jsem na něj zasyčela. Teda ten démon ve mně. V další vteřině se ozval výstřel a kříž z mužovy ruky, ležel několik metrů daleko. Otočila jsem se směrem, ze kterého vyšel výstřel. Elliot se držel vpovzdálí a kryl mi záda. Jenže jsem ho nezaregistrovala jen já, ale i démon ve mně. Modlila jsem se, aby si ho nevšímal. Štvalo mě, jaký guláš jsem v hlavě měla a nemohla tak démona korigovat. Tolik jsem mu chtěla říct ať Elliota nechá, že on je na naší straně. Bála jsem se, že mu ublíží. K mému překvapení se mé tělo znovu vytočilo směrem k oněm mužům a nechala mého zachránce na pokoji. Nebyla jsem si jistá, jestli démon zaregistroval mé prosby, nebo si prostě jen nechával Elliota až na konec, ale ať už to bylo cokoliv, byla jsem za to v tu chvíli vděčná. Rozběhla jsem se přímo proti prvnímu z našich nepřátel a bez jediné námahy ze sebe servala tu zatracenou kazajku a hned na to ji obmotala jednomu z nich kolem obličeje a vší silou ho s ní připravila o veškerý vzduch z plic.
Jakmile se ten chlap sesunul k zemi vrhla jsem se po dalším z nich. Elliot se k mému řádění přidal, ale v mnohem menší míře. On se snažil jim moc neublížit, já si s tím takovou starost nedělala. Kdokoliv se mi připletl do cesty, neměl šanci odejít po svých. Další se na mě přiřítil zprava a já ho bez jediného problému zachytila a hodila s ním o zem. Zůstal tam ležet a já jeho tělo překročila. Muž po mé levici neměl ani šanci se rozkoukat, když jsem mu jedním škubnutím zlomila vaz. Složil se mrtví vedle svého kolegy. Takhle to pokračovalo do doby, než jsme měli cestu z kláštera konečně volnou. Chystala jsem se démona z mého těla vyhnat. Zbavit se ho, aby přestal ve svém řádění. Jenže se mi to vůbec nedařilo. Moje hlava protestovala, mysl byla pořád slabá a démon až příliš silný. Přišlo mi, jako by se mi vysmíval a já z toho začínala být zoufalá. Obzvlášť ve chvíli, kdy se démon otáčel, aby to ukončil i s Elliotem. Jenže on byl připravený a než jsem se stihla já nebo démon vzpamatovat, už jsem byla zase natisknutá na zdi za mnou, jednu jeho ruku pod krkem a druhou dlaní položenou na čele. U toho odříkával vymítací modlitbu.
„Neboj Zoe, dostanu tě zpátky," zašeptal mezi slokami modlitby. Snažil se mě uklidnit. Slíbil mi to a svůj slib taky hodlal dodržet.
Byla jsem mu za to neskonale vděčná, obzvlášť ve chvíli, kdy jsem konečně byla zase pánem svého těla. Ztěžka jsem si oddechla a naposledy si prohlédla škody, které démon ve mně napáchal. Na podlaze leželo několik mrtvých, nebo těžce zraněných chlapů. Já byla celá od krve, některé části mých šatů byly potrhané. Vypadala jsem děsně. Ne, že by mi někdy záleželo na tom, jak vypadám. Elliot byl taky lehce pomlácený, ale rozhodně vypadal o dost líp. Víc už jsem se rozhlížet nestihla, jelikož mě Elliot za ruku táhl pryč z kláštera. Zastavili jsme až u jeho auta, do kterého mě rychle nastrkal a sám usedl za volant. Pak už jsme rychlostí blesku mířili, mi neznámo kam.
ČTEŠ
Označená
Horror(DOKONČENO) Rodina, kamarádi, vysněná práce... třeba jsem mohla mít takovýhle, lepší a dokonalejší život, ale nebylo mi přáno. Ne, když jsem měla vzadu na krku znaménko ve tvaru prazvláštního symbolu. Symbolu, který všechno změnil. Každý člověk má...
