Označená

26. část

Ústav vypadal, jako by tam už dlouhé roky nikdo nebyl, a přitom stále fungoval. Všude byla tma, nikde žádný hlídač a celá budova působila zchátralým dojmem. Nejspíš neočekávali, že by se tam chtěl někdo vloupat a co se týče útěku z toho místa... no i to jim bylo celkem jedno. Nikdo z jeho obyvatel totiž nebyl úplně schopný útěku, po všech těch terapiích a elektrošocích měli v hlavě úplný výmaz a odchod byl to poslední, na co mysleli. To jsem věděla moc dobře z vlastní zkušenosti. Já se pak vždycky na konci dne nacházela v podobném stavu, v jakém mě našel posledně Elliot v tom klášteře.

Prošli jsme hlavním vchodem do útrob budovy, kterou zaplavovala jen černo černá tma. Na cestu jsme si svítili baterkou a snažili se vyhnout ošetřovatelům, kteří měli ten den noční služby. Nepřekvapilo mě, že jsme skoro žádného nepotkali. Nejspíš jako pokaždé vyspávali nebo hráli karty v tom jejich malém kumbále, kde to neustále smrdělo po cigaretách.

Došli jsme až ke kancelářím, kde byla kartotéka se záznamy všech pacientů. Moji složku jsme kupodivu našli během chvilky a jen za svitu baterek jsme si ji začali prohlížet. Krom mého data narození a jména se už tam nenacházelo nic pravdivého. To, že jsem byla v sirotčinci, a co tam se mnou prováděli už tam nebylo jako fakt, ale naopak jako jeden z mých přeludů, stejně jako to, že mám problém s démony. Hlavní diagnózou byla uvedena schizofrenie. Konkrétně mé ovlivněné myšlení. Podle nich jsem trpěla halucinacemi a přeludy. Prý jsem měla falešné představy ohledně mého pobytu v tom sirotčinci a tom, co tam se mnou dělali stejně, jako jsem měla tyhle falešné představy o démonech. To že jsem na chodbách blázince pak křičela na své příznaky, tomu taky dvakrát nepomohlo. Popsali mě dokonce jako nebezpečnou sobě i svému okolí. To sedí. Další z poruch, kterou mi do spisu připsali byla úzkostná. Konkrétně strach z vody, což dle mého názoru nebylo úplně přesné. Způsob mé léčby jsem pak ve spisech přeskočila. Ty jsem si pamatovala až příliš detailně.

Čekala jsem od návštěvy blázince větší zázrak, ale vypadalo to spíš na další zklamání. Zrovna jsme se snažili zase nepozorovaně přesunout k východu, když nám na konci chodby zatarasila cestu další osoba. Podle siluety to vypadalo na muže. Elliot na něj posvítil baterkou a ve chvíli, kdy už jsme na tu osobu viděli zřetelněji, ji upustil.

„Do hajzlu," unikla mi nadávka ve chvíli kdy jsem spatřila ty černé zorničky.

Nebyla jsem si jistá, jestli tam byl jako jeden z pacientů nebo měl stejný nápad jako my, udělat si noční výlet do ústavu, ale ať už to bylo jakkoliv, byly jsme v prdeli. I kdybych do sebe taky pustila démona nebylo jisté, jestli bych ho přeprala, a hlavně jestli by s ním můj démon měl vůbec v plánu bojovat. Na další přemýšlení už ale nebyl čas, jelikož se ta osoba pomalu vydala směrem k nám. S Elliotem jsme se rozběhli zpátky na druhou stranu budovy. Neustále jsem se ohlížela za sebe, jestli nás ten démon pořad pronásleduje a k naší smůle nám byl stále v patách. Elliot na mě pořad něco křičel ale já ho vnímala jen okrajově. Alespoň do chvíle, než jsem narazila do jeho zad, když zastavil. Chtěla jsem se ho zeptat proč nepokračuje v útěku, ale jediný pohled za něj mi dal jasnou odpověď. Nebylo kam. Za ním bylo jen okno. Démon už byl skoro u nás. Překvapilo mě, jak klidně se choval. Nebyl útočný ani nedočkavý. Nic z toho, co jsem pokaždé zažívala já. Vypadalo to, jako by ho ta osoba ovládala, i přesto, že to on tady byl ten posedlý.

„Věříš mi?" Z myšlenek mě vytrhla Elliotova ruka na mém rameni.

„Ne!" Zamračila jsem se na něj a rázně mu odpověděla. Nelíbil se mi ten pohled, který mi věnoval. Nebylo v tom nic dobrého.

„Stejně nemáš na výběr," pokročil rameny a chytl mě za ruku.

Pak se rozběhl znovu přímo proti tomu oknu a mě táhl za sebou. Řvala jsem na něj několik nadávek, ale nebylo mi to moc platné. Mu snad vážně přeskočilo. To už jsme ale narazili na sklo, které se pod naší vahou, a hlavně tím prudkým nárazem, roztříštilo a my tak propadli skrz přímo na šikmou střechu jen kousek pod ním, po které jsme se kutáleli až k jejímu okraji. V té chvíli jsem si myslela, že tohle je můj konec.