Nepamatuju si přesně, jak jsme se z klubu dostali na náš hotelový pokoj. Jediné, co jsem celou tu dobu vnímala byly totiž jen Elliotovi rty na mých a jeho ruce neustále putující po mém těle. Vím, že jsem se mu snažila sundat tu příšernou bílou věc u jeho krku, která byla jediným důkazem jeho spojení s církví a Bohem, spolu s jeho černou košilí. Pálilo mě to, každé místo, kterého se na mém těle dotkl doslova žhnulo a já si nebyla jistá, jestli ten nápor emocí a všech těch pocitů v tu chvíli zvládnu. A taky že nezvládla. Pak už totiž přišla jen tma.
Když jsem se ráno probudila, ležela jsem v posteli oblečená v jeho košili, kterou měl předchozí noc na sobě, v hlavě mi třeštilo a pamatovala jsem si jen střípky z toho, co se předchozí noc stalo. Když jsem se posadila a rozhlédla se po pokoji, zjistila jsem, že Elliot tam se mnou není. Jako první mě napadlo, že po tom, co se stalo... nebo taky nestalo... se rozhodl bez jediného rozloučení odejít. Tu myšlenku jsem ale vzápětí rychle vypustila z hlavy. O pár minut později se totiž ukázal ve dveřích pokoje i s tácem plným jídla.
„Dobré ráno. Tady ti nesu něco k jídlu. Musíme brzo vyrazit," spustil sotva došel ke mně a na klín mi položil onu nálož jídla.
„Děkuju," pípla jsem. Připadala jsem si směšně. Nikdy mi náhodný sex nedělal problém, tak proč jsem se teď cítila trapně. Možná proto, že jsem si vlastně nepamatovala, co přesně se stalo. „Ehm... my dva... stalo se něco? Já totiž... moc si toho nepamatuju," vykoktala jsem ze sebe. Měla jsem chuť se za to proplesknout.
Elliot mě ale opět překvapil, jako už několikrát za těch posledních pár dní, co jsme spolu trávili. Místo odpovědi se hlasitě rozesmál. Hleděla jsem na něj s pozvednutým obočím a nebyla si jistá, jestli se mám začít smát taky nebo se spíš raději zahrabat někam pod zem.
„Ono vlastně ani nic nebylo. Vytuhla jsi, i když po tom, kolik jsi toho vypila se vlastně ani nedivím," odpověděl mi nakonec, když ho ten smích přešel a zároveň se posadil na postel vedle mě.
„Aha," kývla jsem jen hlavou. Zrovna v tuhle chvíli by se mi hodila láhev ginu, klidně bych brala i obyčejnou vodku.
„Vím, že nechceš abych ti kecal do života, ale vážně bys neměla tolik pít. Nemluvím jen o tom, co se stalo včera, ale mám na mysli celý tvůj život," zadíval se mi vážně do očí. Znovu to jeho poučování. „Myslím to s tebou dobře Zoe," dodal ještě, když jsem mu odpověděla jen hlasitým povzdechem.
Co chtěl přesně slyšet? Že piju, protože střízlivé myšlení mě děsí. Protože mám strach, že jakmile přestanu, tak se mi vrátí vzpomínky na všechna ta mrtvá těla, krev a trosky mého bývalého sirotčince. Nebo, že piju, protože je to pro mě jediný únik z té posrané reality, která by byla super námětem pro horor, ale bohužel pro mě se opravdu jedná o můj skutečný život. Chtěl slyšet, že přesně tohle všechno je pravda? Jenže já mu to nemohla říct. Ne teď. Ráda bych se mu s tím svěřila. On byl jediná osoba, které jsem po dlouhé době snad poprvé v životě opravdu důvěřovala. Jenže ještě na to nebyl ten správný čas.
ČTEŠ
Označená
Horror(DOKONČENO) Rodina, kamarádi, vysněná práce... třeba jsem mohla mít takovýhle, lepší a dokonalejší život, ale nebylo mi přáno. Ne, když jsem měla vzadu na krku znaménko ve tvaru prazvláštního symbolu. Symbolu, který všechno změnil. Každý člověk má...
