Označená

35. část

Jakmile jsme dorazili na místo, nečekalo nás žádné přátelské přivítání ani nic podobného. Místo toho nás další z nich na sílu vytáhli z auta a už nás za sebou tahali dovnitř obřího domu. Uvnitř se to jen hemžilo lidmi v mém věku a až moc mi to připomínalo sirotčinec. Neměla jsem ani čas se pořádně rozhlížet nebo to tam prozkoumat. Ne, když jsem si všimla, jak mě táhnou úplně opačným směrem než Elliota. 

"Co to děláte! Kam s ním jdete?" řvala jsem a kopala kolem sebe nohama. Nelíbilo se mi, že nás chtějí rozdělit. 

"Uklidni se Zoe, nic se mu nestane. Jen si s tebou chci promluvit v soukromí," postavil se mi do cesty Luis a pokynul svým nohsledům, aby mě vzali pryč. 

Nevěřila jsem mu ani slovo a pořád jsem sebou lehce házela. Jakmile jsem ale zahlédla Elliota, který se mi snažil beze slov naznačit, že bude všechno v pořádku, alespoň trochu jsem se uklidnila. Dotáhli mě do velké pracovny a tam mě usadili na jednu z židlí naproti Luise. Ten na mě jen chvíli zamyšleně zíral.

"Budu k tobě upřímný Zoe. To, o co usilujeme není úplně přínosné pro všechny. Je to ale pro dobro lidstva. Sama víš, jak dokážou být lidé krutí," sepnul ruce pod bradou a upřeně mě pozoroval. "Chceme proto usnadnit příchod někomu, kdo už zde na zemi udělá pořádek," pokračoval v monologu, když jsem mu neodpovídala.

"To znamená co?" nakrčila jsem jedno obočí. 

"Znamená to, že díky vašemu daru spojení s démony můžeme otevřít vstup pro další z nich. Vstup, jež jim umožní být na zemi a obsadit jakékoliv tělo bez pozvání," vypadal tak nadšeně, když mi to vysvětloval. Jenže mi se to vůbec nelíbilo.

"Tohle je naprostá šílenost!" Řekla jsem mu taky hned svůj názor.

"To se ti teď jen zdá Zoe, ale brzy přijdeš na to, že tohle je správná věc," zakroutil pobaveně hlavou.

"Co když se k vám nechci přidat?" zamračila jsem se na něj.

"K ničemu tě nenutím děvče. Jen se zamysli. Celý svůj život jsi trpěla. Ubližovali ti v sirotčinci, když jsi hledala pomoc u policie, tak tě zavřeli do blázince. Každý se k tobě ve chvíli, kdy jsi to nejvíc potřebovala otočil zády. Je na čase začít myslet na sebe," naklonil se ke mně blíž.

Ráda bych mu na to něco odsekla. Řekla mu, že nemá pravdu. Jenže ji měl. Prožila jsem si život, který bych nepřála ani tomu největšímu nepříteli a nikdo mi nikdy nepomohl. Rostl mu ten úsměv na tváři, když viděl, že trefil do černého. Dokonce jsem chvíli vážně přemýšlela nad jeho nabídkou. V jednu jedinou chvilku mi to přišlo jako správné. Alespoň do doby, než jsem si vzpomněla na Elliota a paní Gomézovou. Ona mě u sebe zaměstnala a starala se o mě jako o vlastní a Elliot... ten tady pro mě vždycky byl. On jediný se ke mně nikdy neotočil zády a tohle by si rozhodně nepřál. Celý svět byl proti mně, ale tihle dva se to snažili napravit, a to mi stačilo. Tohle mě přimělo zakroutit na jeho nabídku nesouhlasně hlavou. 

"Ačkoliv je to všechno pravda, v něčem se přece jen pleteš. Existují dvě osoby, které tady pro mě vždy byly, a právě kvůli nim ti tohle nikdy nedovolím," mračila jsem se na něj.

"Jak myslíš. Nepotřebuju tvůj souhlas k tomu, abych bránu otevřel. Vše, co k tomu potřebuji už mám a ty nám s tím pomůžeš ať už dobrovolně nebo ne," zavrčel naštvaně a hned na to se zvedl ze svého místa a odkráčel neznámo kam.