Označená

14. část

Hlava mi třeštila a pomalu už jsem začala ztrácet pojem o tom, co je realita, co moje vzpomínky a co jsou jen výplody mé fantazie. Vybavovala se mi doba, kdy jsem byla zavřená na klinice a zřízenec si během mých pravidelných elektrošoků pouštěl hudbu. Miloval staré rockové kapely a nejčastěji si pouštěl největší hity od skupiny The Doors. V hlavě mi utkvěla jedna z jejich písní, která v tu dobu hrála jako podkres při mé elektrické terapii. Zapamatovala jsem si ji, protože mi přišla až ironicky příhodná. Byla to píseň People are strange a mi přišlo, že lepší song už si vybrat nemohl. Ti čtyři chlapíci zrovna skončili s mým dalším topením a mi se v hlavě začala přehrávat ona melodie písně.

„People are strange when you're a stranger," ani jsem si neuvědomila, že si nezpívám jen ve své hlavě.

„Faces look ugly when you're alone," pokračovala jsem, a i když jsem zpívala poměrně potichu v tom tichém sklepení se to rozléhalo jako bych křičela.

„Women seem wicked when you're unwanted," hlavu jsem měla lehce svěšenou na stranu a pohled upírala někam do prázdna. V hlavě mi hrála melodie, slyšela jsem zřetelně ty kytarové akordy, jako by The Doors byli přímo v místnosti.

„Streets are uneven when you're down," to už si moji mučitelé vyměnili několikátý významný pohled a hned na to mi jeden z nich utáhl moji kazajku a stejně tak provazy, kterými jsem byla přivázaná ještě k židli pode mnou. Pak se všichni sebrali a odešli pryč. Nejspíš si šli postěžovat otci Baleovi, že už mi vážně hráblo, což vlastně nebyla tak úplně lež.

Netrvalo to dlouho a znovu jsem uslyšela, jak někdo schází dolů za mnou. Přišlo mi divné, že by se tak rychle vrátili, ale nepřemýšlela jsem nad tím. Vlastně jsem nepřemýšlela vůbec. Hlavou se mi sice honila spousta myšlenek, ale ani jedna mi v tu chvíli nedávala smysl. Nic mi nedávalo smysl.

Jenže osoba, která vešla dovnitř nebyl ani jeden z těch chlapíků, nebyl to ani otec Bale. Do sklepení vešel Elliot a já si vzpomněla na jeho předchozí návštěvu. Nebyla jsem si tehdy jistá, jestli se mi to jen nezdá, už jsem se v tom trochu ztrácela. Mluvil na mě, myslím, že mě dokonce držel za tvář, možná mnou i třásl, nebyla jsem si jistá. Jenže já byla mimo. Stejně jako jsem byla mimo už několik dní. Dokonce i teď jsem pochybovala, jestli se mi to jen nezdá.

„Zoe?" ozval se jeho hlas před mým obličejem a já místo odpovědi jen dál zpívala onu písničku. „Pane Bože, co to s tebou udělali," zavrtěl naštvaně hlavou.

„Elliote?" podařilo se mi konečně vypustit z úst něco jiného než jen slova toho songu. Pomalu jsem stočila pohled jeho směrem, ale přišlo mi, jako by mi to trvalo několik hodin.

„Ano jsem to já!" skoro vykřikl a na tváři se mu vytvořil lehký úsměv. „Pomůžu ti odsud. Slibuju, že tě z toho dostanu," zíral mi do očí. Jeho hlas byl uklidňující a k mému údivu se mi při jeho znění rozlévala po těle úleva a pocit bezpečí.

„Chci domů," to bylo jediné, co se mi podařilo říct, ale očividně to stačilo. Elliot jen přikývl a dal se do mého vysvobozování.

Z kapsy vytáhl kapesní nožík a začal přeřezávat provazy, kolem mých kotníků. Trvalo mu to jen pár vteřin a už jsem měla nohy volné. Hned na to uvolnil i provaz kolem mého břicha. Na řadě byla kazajka, jenže na tu už očividně nebyl čas. Oba jsme zaslechli ze shora hlasy. Nebylo jisté, jestli míří k nám, ale Elliot to nechtěl riskovat. Navíc já nebyla ještě pořád ve stavu abych zvládla sama jednat. Proto si mě ještě v kazajce přehodil přes rameno jako pytel brambor a vyběhl se mnou ven ze sklepení. Na posledním schodu se zastavil a zkontroloval situaci. Když se zdálo, že je vzduch čistý, vyběhl směrem k východu. To už nás ale dva z těch chlápků zpozorovali a vydali se sprintem za námi. Elliot zamířil za obrovské těžké dveře, které drželi na svém místě jen díky zarážce v jejich dolním rohu. Byl to takový ten typ dveří, které když jste nezajistili, tak se vám zavřely před nosem. Elliot to věděl, a proto pohotově vykopl ony zarážky a mezitím, co se ty velké, mohutné dveře se skřípavými zvuky zavíraly, mě stihl položit na zem, vytáhnout z opasku zbraň a několikrát vystřelit na naše pronásledovatele. Nebyla jsem si jistá, jestli je trefil nebo ne, přes Elliota jsem na ně neviděla, ale nakonec už nás od nich dělila jen velká a těžká dřevěná přepážka. Elliot ještě dveře zajistil, aby je tak snadno neotevřeli a už mi pomáhal znovu na nohy. Dvou z nich jsme se sice zbavili, ale dalších několik jich na nás ještě čekalo.