Označená

34. část

Nebudu lhát, byl to opravdu hodně debilní nápad, jít přímo do sídla toho kultu. Ještě debilnější pak byl nápad nechat se chytit. Bohužel jsem ale jiné a chytřejší nápady neměli. Chodili jsme proto další dny ulicemi Tampicu a doufali, že narazíme buď přímo na onoho chlapíka nebo alespoň na někoho z jeho poskoků. Zároveň jsme se ale snažili vyhýbat "božím bojovníkům", kteří nás stále pronásledovali. Nepřekvapilo mě, že už během druhého dne nám cestu zastoupil náš "přítel" a vůdce kultu.

"Rád vás zase vidím," usmíval se jak měsíček na hnoji.

"Nechme těch zdvořilostí. Chceme si promluvit," zamračila jsem se na něj.

"No dobrá tedy," nahodil znovu kamenný výraz a pokynul nám abychom šli za ním.

Došli jsme až k ulici, kde už na nás čekalo připravené auto. Bylo nám oběma jasné, že když nastoupíme do toho auta a odjedeme s ním, bude nás to možná stát život. Jenže já svůj život riskovala už dost dlouho a jestli se v jejich sídle nacházelo něco, co by mi mohlo pomoct, stálo to za to.

"Já hlupák, zapomněl jsem se vám představit. Kam jen jsem dal slušné vychování," zasmál se z ničeho nic. "Jmenuji se Luis," napřáhl před sebe ruku, aby si s námi na seznámení potřásl. Já ale jen nezúčastněně pokrčila rameny a Elliot se na něj ještě víc zamračil. Luis tak stál ruku zpět k sobě, úsměv z tváře mu ale nezmizel.

"Chtěla jsi se mnou o něčem mluvit, tak povídej," vyzval mě.

"Chci vědět co se mnou plánujete. Co plánujete s námi všemi," založila jsem si ruce na hrudi a bojovně nadzvedla bradu.

"Dítě, už jsem ti jednou říkal, že ještě nenastal ten správný čas," zavrtěl pobaveně hlavou Luis.

"Podívejte, já se vám dobrovolně vzdala, tak byste mohl taky ustoupit a konečně mi říct, co chci vědět," nedala jsem se.

"Bohužel tě budu muset zklamat a říct ti, že tvá oběť vyšla vniveč. Nejsem tak hloupý, abych ti teď prozradil své plány," zazubil se na mě.

Alespoň jsem to zkusila. S Elliotem jsme si vyměnili významný pohled. Hodně jsme o tomhle našem plánu několik dní mluvili. Vlastně to ani tak plán nebyl, ale nic jiného jsme nevymysleli. Čekali jsme, že co se týče informací nebude Luis sdílný, stejně jako ostatní z jeho sekty. Taky jsme si ujasnili to, že pokud se rozhodneme nechat chytit, je nám oběma jasné, že to může skončit buď naší výhrou anebo smrtí, přičemž ta druhá varianta je víc pravděpodobná. Žádné další varianty neexistovali. Já už vlastně byla se svou smrtí smířená dávno. Trochu jsem se ale obávala toho, jak se rozhodne Elliot. Přece jen měl ještě celý život před sebou. On mohl mít normální rodinu, vztah, děti... i když jako kněz vlastně možná ne... nebo ano? Každopádně měl pořád větší šance na normální život než já. Nebudu lhát, překvapilo mě, když bez váhání řekl, že do toho jde se mnou. Sliboval mi sice už tolikrát, že bude držet při mně a neopustí mě, jenže to jsme ještě neřešili rozhodnutí jít vstříc vlastní smrti. Neměla bych mu za zlé, kdyby se toho nechtěl zúčastnit. Ve chvíli, kdy mi hleděl do očí, chytl mě za ruku a řekl mi, že bude stát vždy při mně ať se stane cokoliv, věděla jsem, že se mezi námi utváří něco víc než jen prapodivné přátelství s výhodami. Četla jsem to z jeho očí tehdy na hotelovém pokoji a viděla jsem to v jeho očích i teď, ve chvíli, kdy jsme naproti sobě seděli v tom autě, mířícím vstříc dalšímu nebezpečí.