Označená

39. část

To už měl Luis ve tváři vyděšený výraz a já se vrhla vstříc němu. On proti mně povolal svou démonickou armádu, a tak mi nezbývalo nic jiného než se nejdřív vypořádat s nimi. Zavrčela jsem na něj a zaměřila se na své nepřátele. Rozmáchla jsem se pravou rukou a jednomu z nich uštědřila pořádnou ránu do obličeje. To už se proti mně rozběhli i další. Pozvedla jsem ruce ke nebi a rychlým máchnutím je znovu spustila za ohromného řevu k zemi, což způsobilo tlakovou vlnu, která je smetla k zemi. Trhala jsem, kousala, rvala ruce od těl. Jeden z nich mi zapíchl mnou odhozený střep do ramene. Tím pořádně vytočil nejen mě, ale i mého démona. Vytrhla jsem si střep ze zad a švihem ruky přeřízla krční tepnu tomu hajzlovi. Dalšího z nich jsem složila k zemi a ostrým koncem střepu do něj bodala tak dlouho dokud nebyl úplně mrtvý. Byla jsem celá od krve, ale ještě nebyl konec. Ty, co se mi nepodařilo zabít jsem se snažila dostat zpátky „dveřmi" brány zpět do jejich světa.

Nakonec jsem se probojovala až k Luisovi, který se přede mnou zrovna snažil utéct, jenže neměl nejmenší šanci. Zastoupila jsem mu cestu a chytla ho pod krkem. Cenila jsem na něj zuby, zrychleně dýchala a chvílemi jsem na něj vrčela nebo chrčela. Chtěla jsem mu ublížit tolika různými způsoby. Nakonec jsem ho ale pustila na zem, kde jsem ho za límec košile znovu zachytila a táhla až k bráně. Ta už se bez démonů, kteří by ji udržovali pomalu uzavírala. Luis vytušil, co s ním zamýšlím, a proto se začal vzpírat a všude kolem sebe kopat. Křičel po mě, ale já ho nevnímala. Chtěla jsem ho jen poslat tam, kam patřil. Věnovala jsem mu poslední pohled a pak už ho jen vhodila do středu brány, těsně před tím, než se úplně uzavřela.

Byl konec. Zvládla jsem to. Zachránila jsem svět, zastavila skoro legii démonů, a dokonce zvládla ovládat i toho uvnitř sebe. Což mi připomnělo, že nadešel čas se ho zbavit.

Jenže to byla ta těžší část. Démonovi se ven dobrovolně nechtělo. Bolelo to. Bolelo to jako čert a mi přišlo, jako by mě to rvalo na kusy. Klečela jsem na zemi, křičela, po tváři mi tekly slzy, a nakonec jsem i vykašlávala krev... tentokrát svou vlastní. V jednu chvíli jsem byla přesvědčená, že to nezvládnu, že buď ve mě démon zůstane nebo zemřu. Nakonec se mi to ale k mému štěstí podařilo. Jakmile jsem ve svém těle cítila už jen svou mysl, spadl mi obrovský kámen ze srdce. 

Když jsem se konečně vzpamatovala, rozběhla jsem se s několika klopýtnutími za Elliotem, který pořád ležel nehybně na zemi. U jeho těla jsem padla na všechny čtyři a kontrolovala, jestli je v pořádku. Černé duhovky u něj ale stále nezmizely. 

"Slíbil jsi mi, že mu pomůžete!" Rozkřikla jsem se na první z mých přízraků, který u něj stále klečel. Malý kluk se jen podíval na zbylé dva a pak mi věnoval smutný pohled.

"V naší moci je pouze udržet ho nehybného a držet démona odděleného od jeho mysli. Neumíme jej z něho dostat, s tím ti bohužel nepomůžeme," promluvila poprvé mladá žena. 

Bylo to alespoň něco, ale pořád málo. Potřebovala jsem Elliota toho démona zbavit, jenže s vymýtáním jsem neměla žádné zkušenosti a nechtěla jsem riskovat, že bych ho při mém pokusu o něj, zranila. Existoval proto jen jediný způsob, jak mu pomoct. Poprosila jsem své tři přízraky, aby ho ještě nějakou dobu udržovaly ve stejném stavu a já ho za ruce táhla pryč ze střechy. Trvalo to sice nějakou chvíli a dost jsem se při tom zapotila, ale nakonec se mi podařilo dostat ho do jednoho z aut. Já sama jsem pak usedla za volant a ve zpětném zrcátku si všimla i tří přízraků, sedících na zadním sedadle. Během cesty jsem se s nimi snažila navázat konverzaci. Potřebovala jsem mluvit, to ticho mě ubíjelo a já z něj šílela. Naštěstí byly oproti našim předchozím setkáním sdílnější. Možná to bylo tím uzavřením brány, nevím, každopádně jsem tu změnu v jejich chování uvítala. Snažila jsem se od nich zjistit, proč si vybraly mě. Proč jsem je viděla jen já. Vysvětlily mi, že důvod, proč mě zvolily byl ten, že já jsem byla jediná ze sekty, kdo nevyrůstal přímo pod Luisovým dohledem. Nikdo mi už od mala nevtloukal do hlavy, že otevření brány je ta nejlepší věc na světě, a navíc jsem byla vychovávána ve víře. Pro ně jsem tudíž byla jedinou jasnou volbou, a taky šancí, jak bránu zavřít. Oni moc dobře věděly, kdy se Luis bránu pokusí otevřít, a přesto se na mě pověsily už od dětství. Dohlížely na mě, chtěly si být jistí, že mě Luis nedostane. Jsem vážně ráda, že se jim to povedlo, a přestože jsem neměla zrovna idylické dětství, neměnila bych. Bez toho, co se mi v životě stalo, bych totiž nikdy nepotkala paní Gomézovou ani Elliota. Nikdy bych neměla své tři přízraky, kteří mi sice nikdy nepomohly, ale alespoň byly při mně. Život v Luisově sídle s tou jejich fanatickou posedlostí démony a otevřením brány, by nebyl nic pro mě.