Označená

42. část

V pokoji bylo šero. Závěsy zatažené a až příliš tíživé ticho, přerušované jen tichým oddechováním. Přešla jsem až k posteli, na které ležel Elliot. Spal a kdybych nevěděla, co se mu stalo, řekla bych, že jen prostě usl vyčerpáním. Vlastně neměl ani moc šrámů, z venčí vypadal skoro nedotčený. Horší to bylo se šrámy uvnitř. Nechtěla jsem ani pomyslet na to, kolik jich měl po tom, co se stalo, uvnitř sebe. Potichu jsem se posadila k němu na kraj postele a se smutným výrazem, jsem mu jemně odhrnula pramen vlasů z obličeje. Elliot se zavrtěl a hlasitě vydechl.

"Zoe," zašeptal a pomalu otevřel oči.

"Ahoj," usmála jsem se na něj.

"Vypadáš příšerně," pozvedl koutek úst k úsměvu, když si mě celou prohlédl. I přesto, čím si prošel, nemohl odolat narážce na mé oblečení.

"Ty máš co mluvit," vrátila jsem mu škádlení a lehla si vedle něj na místo, které mi uvolnil. "Jsi v pořádku?" Zeptala jsem se ho už znovu s vážnou tváří.

"Nemusíš se o mě bát Zoe, zvládl jsem toho už spoustu, tak se přece nenechám zastrašit jedním démonem," zadíval se mi do očí.

"Jenže být jím posedlý je něco jiného, než je z někoho vymítat," zavrtěla jsem hlavou.

"Já vím, ale myslím to vážně. Jsem v pohodě," zvážněl. Snažil se mě uklidnit, ale ve mě i přesto hlodal pořád malý červíček pochybností. Nechtěla jsem to ale dál rozebírat a zbytečně se kvůli tomu hádat, proto jsem to nechala být.

Elliot mě lehce pohladil po tváři a nakonec přejel svými prsty lehce přes mé rty. Čekala jsem, že mě políbí, ale místo toho jen vzal mé ruce do těch svých.

"Tímhle naše společná cesta nekončí, je ti to doufám jasné," přerušil po chvíli ticho. Ve tváři mu ale stále panoval vážný výraz.

"Bale mi dal milost, už nemusíme dál utíkat," věnovala jsem mu slabý úsměv. Nechtěla jsem o něj přijít, ale zároveň jsem ho k sobě nechtěla poutat nějakým nevyřčeným závazkem.

"Takhle to nemyslím Zoe a ty to moc dobře víš," zamračil se. "Máš pocit, že jsem s tebou po celou tu dobu trávil čas jen proto, že jsem se pořád cítil provinile nebo, že jsem měl nějakou přehnanou potřebu tě ochraňovat?" Pokračoval.

"Nechci aby jsi ztrácel čas se mnou. Místo toho bys mohl mít normální život, rodinu...," sklopila jsem pohled k našim spojeným rukám. Čekala jsem cokoliv, ale hlasitý smích, který se nesl pokojem mě překvapil.

"Můj život nikdy normální nebyl a to už od doby, co jsem se stal knězem. O rodině jsem nikdy nepřemýšlel... až doteď," pronesl s úsměvem a při posledním slově znovu zvážněl.

"Jak to myslíš?" Znovu jsem svůj pohled zaměřila na něj.

"Nežádám tě tady o ruku, ani jsem nad tím, co bude vlastně pořádně neuvažoval. Jen vím, že s tebou chci svůj čas trávit i dál, nejen proto, že bych tě musel chránit. Záleží mi na tobě Zoe, opravdu moc," mluvil dál a mě v očích začali pálet slzy. Srdce mi bušilo, jako o závod a hruď se mi svírala.

"Elliote, já..., " nevěděla jsem, co vlastně říct. To, co mi zrovna říkal on, mi ještě nikdy nikdo neřekl.

"Myslím to vážně. Miluju tě Zoe," vyřkl nakonec i ta dvě slova, která dokázala mé srdce rozbušit dvojnásobnou rychlostí.

"Taky tě miluju," zašeptala jsem, než mi Elliot věnoval jeden vášnivý polibek.

Víc jsem nepotřebovala. Byla jsem volná a měla Elliota. Tohle všechno mi stačilo ke štěstí. Mohla jsem konečně žít normálně. Tedy na mé poměry. Jen myšlenka na to, že už nebudu sama. Že u mě bude Elliot, který mě nenechá znovu spadnout na dno, nedovolí aby ze mě znovu byla troska. Už jen to mě hřálo u srdce. Nechtěla jsem totiž zpátky stejný život, jako býval před jeho příchodem. Dokonce mi nechyběl ani alkohol. Povedlo se mu najít ve mě dobro a dostat ho napovrch.

"Myslím, že tohle na to není vhodné místo," zasmála jsem se, když mi zajel rukou pod šaty.

"Bale by mě zabil, kdyby to zjístil," rozesmál se i on a naposledy mě políbil, než se pomalu pokoušel posadit.

Společně jsme se pak vydali na malou procházku, při které nás nakonec poctil svou návštěvou i Bale, který chtěl Elliota zkontrolovat. Mi ale bylo jasné, že přišel zkontrolovat hlavně mě. Nechala jsem to ale být. Nakonec, když už i Bale usoudil, že je Elliot dostatečně v pořádku, jsme se spolu vydali domů. Respektive zpět do mého bytu. Kdysi mi bylo jedno jak vypadá, jenže když jsme do něj vkročili společně, už jsem na to měla úplně jiný názor. Mračila jsem se na všechen ten nepořádek a velké množství prázdných lahví. Byl opravdu čas se svým životem něco dělat, a tak jsem bez jediného slova začala všechen ten nepořádek uklízet, a to i včetně ještě stále plných lahví alkoholu, které mi doma zbyly. Elliot mě chvíli sledoval se spokojeným úsměvem, než se s úklidem přidal ke mně.

Neměli jsme toho moc, ale měli jsme sebe a zrovna v tu chvíli pro nás oba začínala nová kapitola života. Ani jeden jsme neměli tušení, co nás vlastně čeká a jak dlouho nám to vydrží. Byly jsme ale rozhodnuti jít do toho naplno, ať už to dopadne jakkoliv.

KONEC