Zmar mladého života

Zmar I. - Pohřeb mladého srdce

Kdyby nebylo Lorraine, tak bych žil déle. Jenom nevím, kdo je Lorraine, řekl si černovlasý mladík v duchu. Zrovna seděl na svém vlastním hrobě a smutně se díval před sebe. Zemřel tak mladý, ani se nestihl oženit s dívkou svého srdce, se kterou se sotva zasnoubil. A to pouze kvůli té zpropadené ženské držící ostrou čepel namířenou přímo naproti němu, nepřející mu lásku ani život.

Fabien si právě v mysli promítl poslední chvíle svého života - těsné sevření, dýka probodnuvší mu hruď přímo na místě, kde mladíkovi dosud bil životodárný orgán, i následné poroučení se k zemi; samozřejmě též ďábelský smích jedné jisté vražedkyně. S největší pravděpodobností ji znal a aspoň několikrát v životě se s ní setkal. Bohužel si nedokázal vybavit, jak přesně vypadala, stala se pro něj nejasnou ženskou siluetou. Pamatoval si pouze střevíce a pozlacený spodní lem jejích šatů, ty jediné si dokázal udržet v paměti.

Rozhodně se ale jmenovala Lorraine. To jméno černovláskovi v košili, vestě, kalhotách stále znělo v hlavě. Proto jeho nositelku musel za každou cenu najít, aby zjistil, jaký cíl svým ohavným činem sledovala.

Možná i pomstít vlastní smrt, napadlo jej, když přemýšlel o pravděpodobném důvodu svého návratu na zem. Dívka zemřelého muže totiž ráda četla duchařské historiky s takovým zápalem, že měla hned svému milovanému potřebu vyprávět jejich děj a on ji s velkým nadšením poslouchal. Věděl tedy, že se mrtví vždy vraceli z hrobů, pokud v pozemském světě měli nějaké poslání, třeba i pátrali po vlastním vrahovi, pakliže zemřeli násilným způsobem, aby pak dokázali nalézt pokoje. Někdy právě docházelo k tomu, že přízraky mohly pronásledovat toho, kdo je poslal na pravdu boží, a nakonec se mu pomstít.

V souvislosti s danými skutečnostmi si uvědomil, že by měl za svou láskou dojít a zkusit se jí zeptat na všechny otázky, na něž by s největší radostí dostal nějakou uspokojivou odpověď. Jenže kam směřovat své kroky? Jaksi zapomněl, kým byla ta zlomyslná Lorraine, ovšem také, kde bydlela jeho milovaná Bernadette.

Avšak, na rozdíl od té první z žen, si ji dokázal představit v jasných konturách. Vybavil si dlouhé tmavé vlasy spadající do půli zad, které již tolikrát pohladil a občas si i pár pramenů omotával kolem prstů. Rád by se i teď, jako předtím, nechal láskyplně políbit od jejích sytě rudých rtů, silně kontrastujících s bledou pletí. A ach, ty její šaty! Tolik by je obdivoval, kdyby v nich před něj přišla, většinou si totiž oblékala černé s dlouhou sukní v gotickém stylu. Jak zvláštní, kolik si toho z dívky svého srdce pamatoval, navíc v tak živých detailech.

Vstal, chystaje se k odchodu. Díval se na všechny strany, dokonce mezitím vyšel za bránu hřbitova, v němž doteď prodléval. Zřel několik cest, z nichž každá směřovala na jinou stranu, kudy se tedy vydat? A vedla vůbec nějaká k Bernadette? Znovu začal bezmocně hledět do prázdna, zvažoval, jestli by se neměl vrátit, opět se posadit na vlastní hrob, čekat na zázrak. Věděl, že mu jeho láska určitě někdy přinese květiny a zapálí svíčku na památečku. Maloval si tudíž v duchu, kterak by mohl by dané okolnosti využít k vyřešení všech záhad, jež jej právě obklopovaly.

Jenže i přesto jednu dámu obestřenou rouškou tajemství stále nedokázal vyhnat z hlavy, zkusil si tedy vzpomenout, zdalipak ji náhodou neviděl na vlastním pohřbu. Možná se už v tu dobu stal duchem, příznakem bloudícím mezi životem i smrtí.

♦♦♦

V kostele ve městě, kde žila Bernadette, zrovna probíhal smuteční obřad. Sešli se zde všichni, kteří Fabiena měli rádi. Než mohli přijít k rakvi s jeho tělem, kněz mezitím sloužil mši. Kázání, jaké během ní vedl, bylo natolik emotivní, až dívka ve skromných černých šatech a mantilou stejné barvy zakrývající jí vlasy, se pro slzy nedokázala na bohoslužbu soustředit, tak vroucně svého milého oplakávala, jak na něj nedokázala přestat myslet.