Zmar mladého života

Zmar XX. - Pár kouzel lásky

Černovlasý pán v saku zrovna stál před zámkem dámy, které pomohl v časech, kdy na ni byl vydán zatykač s obviněním z čarodějnictví. Sídlo mu nyní připadalo něčím zvláštní, přestože ho dobře znal. Tolik váhal, zda vstoupit dovnitř.

Vždyť Lorraine do nynějšího okamžiku prokazoval pouze dobro. A jednoho dne naopak on požádal dámu o pomoc. Potřeboval se totiž zbavit Mortaigne jednou provždy. Vstupovala mu do mysli, kdykoliv chtěl přemýšlet o zlatovlasé dámě svého srdce. Pokaždé, když zval vznešenou paní k sobě na večeři, vždy ji předběhla její proradná rivalka, muži se vtírala do přízně a snažila si jej koupit nejrůznějšími dary.

♦♦♦

Napřed čaroděje obdarovala knihou černé magie, jakmile mu na očích viděla, že by projevil zájem o něco víc než jen obyčejné léčitelství. Dříve totiž muž naopak lidem pomáhal, vyráběl na jejich žádost různé lektvary a míchal bylinné směsi.

Poté žena pánovi pořídila drahý oděv, od klobouku, kabátu až po boty a vycházkovou hůl, aby prý vypadal aspoň trochu k světu. Nakoupila všelijaké svícny i jiné předměty k čarování... I ochočení netopýři a jeden starý havran by bez Mortaigne neobývali černokněžníkův dům.

Muž by si ji tedy měl ženy vážit, když pro něj toho tolik udělala. Jenže z ní cítil pravý opak. Nedokázal nazvat emoce, jež vůči tajemné lady choval, ale velmi často, ne-li vždy, je přirovnával k odporu. Moc dobře už delší dobu věděl, jaký záměr ta proradná ženská sledovala. Chtěla si ho totiž získat celého pro sebe a vyvíjela veškerou snahu, aby Lorraine vyhnal z hlavy. Také si na ní černovláska nějakého důvodu neustále nacházela něco, co by mohla pomluvit, asi ze závisti.

Ovšem on se jen tak nedal. Vyčkával na vhodnou příležitost, na přetečení poháru jeho trpělivosti. Až jednoho dne vyhledal zámeckou paní, jakmile se dozvěděl o jejím novém povolání nájemné vražedkyně.

Jen co Lorraine uzřela, kolik zlaťáků její milý vysypal z měšce, dala si úlekem ruku před pusu. V tu chvíli si uvědomila, že zřejmě šlo o závažnou věc, když jí zákazník věnoval několikanásobek žádané částky.

„Jak já ji nesnáším!" řekl, jakmile vysvětlil, cožpak se skrývalo za jeho záměrem. „Nikdy mně nenechá na pokoji! Dělá všechno pro to, abychom se my dva nikdy nesetkali!"

„I já vnímám, že si nezaslouží nic než smrt! Zaslouží si to, protože to ona mě přivedla k tomuto nešťastnému řemeslu!" posteskla si i Lorraine. „Ano, vynáší mi sice velké peníze, mnohem více nežli cokoli předtím, čemu jsem se kdy věnovala, i nežli čarodějnictví, které jsem nadobro opustila.“

Zhluboka si povzdychla. „Ale co z toho nakonec mám?" V její tváři se zračila hořkost i zklamání. „Jen samý bol a trápení, nic víc. Možná navenek vypadám, že si plnění svých zakázek užívám. Jenže vevnitř bojuji sama se sebou.“

Zaryla nehty do ubrusu na stole, u kterého nyní seděla a hovořila s čarodějem. „Vlastně... Jsem v něm jenom loutkou ovládanou tou hanebnou ženskou... Kdykoliv chci zapomenout, hned dostanu ránu a musím se vzchopit, nedat na sobě nic znát... Všechny své myšlenky i pocity doslova polykám!"

„Opravdu?" Muž zvedl jedno obočí vzhůru.

„Jistě. Naštěstí mi osud nadělil jednu dívenku z předměstí, se kterou jsem uzavřela kontrakt a která je mi mou jedinou nadějí v té nespravedlnosti..."