Zmar mladého života

Zmar XII. - Kruté dívčino rozhodnutí

Bernadette se zrovna nacházela v transu, z něhož se snažila ze všech sil probrat. Jenže čím více se pokoušela se z něho vymanit, tím hlouběji se paradoxně do svého momentálního stavu propadala.

Právě vidí samu sebe v trnitých keřích sahajících poměrně vysoko, rozdírajících jí šaty i šlehajících do tváře. Běží přes ně k ženě na ni čekající. Zří lesk jejích zlatavých vlasů, které se při svitu měsíce třpytí a dívence tak v černočerné temnotě ukazují směr jak hvězdy na obloze. Vlastně se dívčina orientuje i dle bělouše, na němž dáma sedí a kterého se v noční krajině také nedá nikterak přehlédnout.

Nakonec se černovlásce po chvilce útrap daří se k ní dostat. Utíká úplně bosa; takže si kromě rukou, krku a obličeje poškrábe i kotníky. Zkrátka je celá raněná od větévek šípkové růže.

Jezdkyně, jakmile má svou mladou přítelkyni blízko sebe, nyní sesedává z koně, načež přistuje k dívence s plným rancem, jehož obsah však ještě nechce vyjevit.

„Žádala sis ode mne velice závažnou věc, maličká," praví lady neutrálním tónem hlasu. „Že ani dary, které jsi mi za ně dala, nestačily na její zaplacení."

„T-to," říká dívka, sotva popadá dech a trápí se, protože se právě soustředí na bolest v rankách způsobených cestou k vražedkyni, „chcete říct, že jsem vám věnovala jen bezcenné cetky?"

Vzápětí si dá jednu ruku na prsa. „Ale já jsem -" Staví se na nohy a praví již rázně: „- přesvědčena o jejich velké hodnotě, proto vám také ty amulety nabídla namísto hotovosti, krásná paní." Myslí jimi onen růženec i přívěsek, které Lorraine schraňuje u sebe jako dívčinu platbu za její žádost zabít Clauda, aby už nejen ji, ale i jiné mladé děvy nechal konečně na pokoji.

„To nepopírám." Dáma na koni mírně zakroutí hlavou. „Mám jaksi jistou nadpřirozenou schopnost, o níž se rozhodně nezmiňuji jen tak na potkání. Určitě víš, co by mě potkalo, kdybych nad ní mimoděk ztratila kontrolu a ona pak před lidmi vyšla najevo," mrká na slečnu v černých šatech. „Ovládám totiž telepatii, takže si umím snadno zjistit, jaké myšlenky i pocity jsi do svých darů vložila."

Leč vzápětí dodává: „Ale uvědomuješ si vůbec, cože sis ode mne vlastně žádala? Zmar jednoho mladého života. Proto jsi také musela zaplatit i pár kapkami krve při překonávání bariéry, aby ses se mnou zas mohla potkat."

Poté se sehne k mladici, načež ji pohladí po vlase. „Mám tady pro tebe dárek, jestli ho chceš vidět, maličká," povídá, přičemž ukazuje na uzlíček, jaký až do této chvíle nosí uvázaný u lokte.

Dívce oči přímo září. „Ano, velice ráda, děkuji vám, krásná paní."

„Tady je." Podává ho osobně stojící nedaleko od ní. Ta si jej zvědavě prohlíží, ještě zabalený. Obdivuje totiž šátek s umně vyšívanými růžičkami.

„Vidím, co tě zaujalo, maličká." Žena se cítí polichocena, že někdo přímo před jejíma očima dokáže ocenit něco takového. „Ty kvítky jsem udělala já."

„Cože? Vy umíte vyšívat?"

„Ano. Víš, když mě náhodou přepadnou chmury, věnuji se nějaké čistě ženské zálibě. Ne vždy se mi totiž chce jezdit na lov, střílet či zabíjet."

„Jsou," slečna přemýšlí, kterak svůj kompliment zformulovat, „moc krásné. Ani stará švadlena u nás v předměstí neumí na šátečku takové květy jako vy, a to se svému řemeslu věnuje velice dlouho, co tak vím."