Zmar mladého života

Zmar VI. - Ve znamení havrana

Fabien slyšel, jak před ním zavrzaly dveře čarodějnického doupěte. Skutečně je otevřel muž, kterého si mládenec dokázal představit ve velmi detailních konturách, oblečen do tmavého oblečení, s holí v ruce, netopýrem sedícím na rameni i kloboukem na hlavě.

Z jakéhosi zvláštního důvodu ovšem černovlásek začal pátrat po havranovi. Věděl totiž, že i on mágovi dělal společnost. Leč žádné krákání vůbec neslyšel, počal se tedy domnívat, zda náhodou netrpěl nějakými halucinacemi.

Vlastně už jeho znovuzrození by se dalo považovat za jeden velký přelud - vstát z mrtvých jako duch, být vnímán tajemnou vražedkyní či podivným týpkem, leč milovanou osobou nikoliv. Něco si téměř nepamatovat, něco zas do nejmenších podrobností, mít pomotané myšlenky i vzpomínky, ... Kdo to kdy jenom viděl?

A proč tomu všemu čelil zrovna člověk, který nikomu nic neudělal, ani mouše nedokázal ublížit? Nebo skutečně někomu provedl něco špatného, a tak si nyní za svůj čin odpykával trest? Co ale komu udělal? Vždyť on se ke každému vždycky choval laskavě! Nebo se o to aspoň pokoušel! Nevěděl tedy, čím by se ve svém životě mohl provinit, nemohl si za žádnou cenu na nic vzpomenout, ač se snažil sebevíce.

Náhle si ovšem vzpomněl na přítomnost staršího bratra z hloubi duše jej nenávidícího. Neudělal mu snad Fabien něco, neprovinil se právě vůči němu, byť i jen pouhopouhým nedopatřením, proto nad ním sourozenec patrně tolik ohrnoval nos a jím pohrdal?

Ani tak si zádumčivý mladík příliš nepomohl, stále vězel na pomyslném mrtvém bodě obklopeném všudypřítomnou nicotou. Přesto určitě musel existovat nějaký pádný důvod sourozencových citů, tím si zkoušel být jist. S největší pravděpodobností mezi ně dva vstoupila láska, jež je mohla až takto rozdělit.

Avšak si jinoch mezitím promnul oči, jelikož, když se snažil si nějak bratříčka představit, dovedl ve své mysli zřít pouze část těla oděnou do saka i vesty, případně také kalhot. Nohy od kolen dolů se černovláskovi jaksi rozmazávaly před očima, to samé i hlava, u které i při větší snaze o zaostření na určité detaily zvládal spatřovat pouze vlasy a prázdnou tvář bez žádného náznaku obličejových rysů.

Nedokázal nikterak zjistit, proč se mu vůbec před jeho zraky zjevoval někdo v ostřejších konturách jen z poloviny, ani ne - duch totiž vždy buďto viděl někoho celého do nejjemnějších podrobností, nebo výlučně rozmazané kontury siluety postavy dotyčného. Nikdy se tedy přízraku nepřihodilo, aby ostře uzřel toliko něčí torzo a zbytek se ztrácel v jakémsi neprůsvitném zamlžení.

Existence takového, celkem nadpřirozeného jevu určitě spočívala v něčem, čemu jistě porozuměl jen nějaký zkušený mág pracující s energiemi, a proto intuice zavedla mladičkého cestovatele právě sem, k tajuplnému obydlí obklopenému všudypřítomnou, avšak neviditelnou magickou energií, v jehož útrobách se nacházely komnaty s tmavými zdi i podivnými dekoracemi v podobě pavučin, poliček plných ampulí s nejrůznějšími lektvary, magickými spisy, ... A dokonce, kam majitel domu pozval přízrak klepající na dveře, se nacházelo i bidlo táhnoucí se od jednoho konce místnosti k druhému, na kterém seděli okřídlení savci.

Tou dobou Fabien zpanikařil. Uvědomil si, že těsně, než vstoupil dovnitř uměl uchopit klepadlo hlavního vchodu, jak kdyby měl hmotné tělo; zatímco při pokusu o dotknutí se Bernadettina spícího těla onehdy u svého vlastního hrobu jeho ruka prošla skrz.

Pravděpodobně v tom musely vězet nějaké síly, možná i kejkle, kterým samozřejmě mládenec jako magií téměř netknutý, nebo s ní aspoň neumějící pracovat nemohl porozumět. Snad by mu muž skrývající se pod dlouhým svrchníkem i pokrývkou hlavy staženou hluboko do obličeje dokázal zodpovědět na všechny otázky. Příchozí v cosi takového doufal vskutku upřímně, jakmile se k záhadnému člověku nechal vést vlastními instinkty.