Zmar mladého života

Zmar XV. - Skutečná tvář trýznitelky

Bernadette seděla na posteli a usedavě plakala. Sotva, co navázala vztah s Anne-Laure, už o ni přišla. Ta hnědovláska v roztomilých šatech blankytně modré barvy již s ní nechce mít nic společného - vždyť se k černovlásce posledně chovala, jako by k brunetce místo dívky z předměstí přišel nějaký démon.

Slečna se, plna nejrůznějších myšlenek, vzápětí podívala i do šperkovnice, kde schraňovala dary po svém mrtvém ženichovi, zející samozřejmě prázdnotou.

Měla v hlavě nádherný řetízek s její podobenkou v medailonku, velice obdivovala tu nádhernou práci vyrobenou na zakázku. S jakým potěšením se dívala na vlastní portrét, uložený pod sklíčkem a lemovaný kovovými ornamenty po jeho obvodu - přívěsek byl totiž kulatý.

Zároveň se chtěla dotýkat růžence taktéž řemeslného provedení - Fabien dívku natolik miloval, že si pro ni přál jen dárky poctivé ruční výroby. Do nejmenších podrobností si představovala křížek, medailon s vyobrazením Panny Marie, ... Tak ráda si jej omotávala kolem zápěstí, dokonce s ním usínala.

Jenže toto vše se již ztratilo v nenávratnu pouze z důvodu dívčina spřáhnutí se s Lorraine.

Kdybych se jen k ní před Anne-Laure nepřiznala...

Kdybych jí ty všechny dary nedala výměnou za...

Bernadette si náhle uvědomila, že těch pár jistých cenností obětovala ze zištných důvodů, když k zámecké paní dorazila se žádostí zabít Fabiena i jeho staršího bratra, jednoho po druhém.

Velice se polekala, jelikož si právě do nejmenších podrobností představila celé znění kontraktu, jejž s nájemnou vražedkyní uzavřela. Vzpomněla si na celý plán, s nímž v době usmíření se s Lorraine přišla plně rozhodnuta jej naplnit. Současně si vybavila, jaká ukrutná muka si pro oba bratry přála, psychická i fyzická.

Zarazila se, poněvadž přemýšlela, odkud se v ní mohly vzít všechny ty zákeřnosti. Přece Bernadette, křehká a nevinná, ... Nejen, že ji tak viděli druzí, i ona se za takovou považovala. Přesto se dopustila jistých krutostí. Vždyť na ně nemohla přijít sama od sebe!

Najednou do její ložnice zafoukalo, až se pohnuly závěsy v okně. Černovláska si do skříně šla pro pletený přehoz přes ramena, načež si jej přitáhla těsně k sobě, protože pociťovala studený závan jdoucí odkudsi zvenčí. Jak jindy na teplé oblečení příliš nedbala, nyní se natolik třásla, že se zahřát musela.

Cítila ve vzduchu přítomnost nějakého ducha, ovšem nedokázala svému podezření uvěřit. Vždyť by se třeba shledala s Fabienem, kdyby mohla vnímat přízraky mezi nebem i zemí.

Najednou si vzpomněla na jistou dámu v černých šatech i kloboukem posazeným hluboko do čela, kterou právě viděla v celé její tajemné nádheře.

„Tetičko!" nadšeně k ní přiběhla. Oslovená ji vřele přivítala.

♦♦♦

Claude se právě probudil z noční můry. Vlastně se zpočátku tolik ani o zlý sen nejednalo, protože se v něm viděl, jak prokřehlou Bernadette odnesl ze hřbitova domů, převlékl, uložil do postele a ještě jí uvařil čaj. Tou konejšivou představou aspoň na chvíli zapomněl na své utrpení v Lorrainině zámeckém sklepení. Jenže si jej připomněl, jakmile se iluze začala chýlit ke konci.

Idylický výjev z pokoje najednou střídá příchod něčeho znepokojivého. Mladý muž leží svázaný na zemi uprostřed ničeho. Hledí na blankytně modré nebe barvící se stále více do černa. Bojí se o sebe, škube sebou, avšak marně. Nezbývá než bezmocně čekat.