Zmar mladého života

Zmar II. - Boj osamělé dívky

„Nech mě být!" zakřičela Bernadette, když si ji Claude přitáhl těsně k tělu, chtě jí darovat polibek. Škubala sebou, avšak se mladík nenechal za žádnou cenu odbýt.

„Konečně naší lásce nic nebrání!"

„Já tě nemiluji!"

„Ale já tebe ano!" nedbal černovlásčina odporování.

Už dříve, kdy Fabien ještě žil, se jeho starší bratr na černovlasou dívenku díval chtivě. Kolikrát se vůbec snažil se jí vetřít do přízně, vztah rozmluvit, posílat zamilovaná psaníčka, nechávat dárky i kytice před prahem jejího domu...

Avšak ona milovala jen jednoho jediného, pro druhého tedy proto v srdci nezbývalo žádné místo. Přestože zemřel, nedokázala na něj přestat myslet, natož když jeho pohřeb proběhl sotva před pár dny. A také – proč by ho měla najednou vyhnat z hlavy, pakliže se po boku svého snoubence cítila tak dobře? Plně se rozhodla, že radši zůstane navždy sama, než aby si hned šla k sobě hledat jiného, což teprve někoho, kdo se děvčeti hnusil již od pohledu.

Claudovy ostře řezané rysy v obličeji silně kontrastovaly s jemnými Fabienovými. Vysoká silnější postava zas vzbuzovala respekt. Starší bratr dívčina milého zkrátka vypadal jako pravý opak toho, ke komu by se černovláska láskyplně přivinula.

Navíc k jednání s něžným pohlavím spíše využíval síly nežli citu, ještě k tomu s ním ani nedokázal jednat příliš čestně. Dívky i ženy totiž v jeho představách hrály roli trofejí, jež by se měl pokoušet získat k sobě za každou cenu, a také proto mnohdy, ne-li vždy dokázal jít i přes mrtvoly, aby dosáhl svého - neváhal si tedy z těchto poměrně sobeckých důvodů hrát na největšího romantika pod sluncem, ač jím nikdy nebyl.

♦♦♦

Než muž počal Bernadette pronásledovat a usilovat o dobytí si jejího srdce, probudit v ní vztah k jeho osobě, nějakou dobu předtím si začal s dívčinou dobrou přítelkyní. Ta sladkým řečem i gestům z něj vycházejících naplno podlehla, dokud si teprve po delší době neuvědomila, do jaké pasti se lapila, a pak se samozřejmě s Claudem rozešla.

Ten se s ní pokoušel navázat jakýkoliv kontakt, omlouvat se, div neklečel na kolenou, avšak jej ona mezitím dokonale prohlédla, tak se k němu za žádnou cenu vrátit nechtěla. Samozřejmě se s takovým odmítnutím nehodlal smířit, načež si po nějaké době vyhlédl jinou oběť.

Ta, jakmile pociťovala, že se k ní přibližoval nebezpečným tempem, usilovně přemítala, kterak se mu vyhýbat, aby ji nedostal. Dokonce jednou zauvažovala i o odstěhování se. Jenže, když bydlela blízko něj, jen o pár domů dál, a stěhovat se do jiného města si nepřála, poněvadž k tomuto chovala velmi vřelý vztah, protože v něm vyrůstala. Snažila se proto aspoň co nejvíce času trávit mimo něj, vedle Fabiena, jejího milovaného, který si sem tem říkal, jakého to měl necitlivého bratra...

Naštěstí si dívka dočasně oddechla, když začal chodit za Lorraine, jež jediná –jak zvláštní– z žen dokázala mladíkovi opětovat city, proto ji poté navštěvoval stále častěji a trávit v její společnosti čím dál více času. Leč s touto dámou cítil jakési zvláštní souznění, jako by náhle zapomínal na své předchozí já, které v ženách nikdy nedokázalo vidět rovnocenné partnerky; na své předchozí já, které si dámy k sobě přitahovalo pomocí nejrůznějších emočních her i zabrnkání na jejich strunu.

Nicméně však na jednu věc nedokázal přestat myslet - ačkoliv už uzavřel pouto s jinou, i přesto si srdce sladké Bernadette žádal získat za každou cenu.