Zmar mladého života

Zmar XIV. - Náhlé mládencovo procitnutí

Havran se nacházel jen kousek od Lorrainina zámku. Ale, přestože letěl stále rovně, jak mu radily instinkty, a najisto, jakmile stanul na parapetu ložnice majitelky sídla, již si tak sebevědomě nepřipadal. Zděšeně otevřel zobák a těkal zmateně kolem sebe. Hned se podíval napravo, vzápětí nalevo a zase zpátky...

Vlastně ani netušil, zda dorazil na správné místo. Opeřenec tuto rezidenci znal velice dobře, však sem jeho pán pravidelně docházel za milovanou ženou, které chtěl v těžkých časech pomoci za každou cenu.

Leč Fabienovi v ptačím těle zdejší kraj připadal svým způsobem cizí, a přesto něčím povědomý.

Vždyť mi tento zámek určitě musel něco říkat! Ale co?

Skrz okenní sklo se podíval do místnosti, představoval si Lorraine, kterou musel zabít, aby pomstil svou smrt. Jenomže jako by snad tato žena do bohatě zdobeného interiéru s čalouněným nábytkem, drahými gobelíny i křišťálovým lustrem absolutně nezapadala.

Zamrkal, aby zaostřil zrak - viděl dámu s rozpuštěnými vlasy, sklenkou rudého vína v ruce, vypadající značně opile, ale vzápětí objekt svého pozorování ztrácel před očima. Z osoby spatřené ve velmi ostrých konturách se postupně stávala průsvitná silueta, jež mizela, až nakonec vše vypadalo, jak kdyby snad na pohovce naproti oknu nikdo neležel.

Najednou ji zahlédl stát vzpřímeně, kráčející z pokoje ven, s kudlou pevně svíranou v dlani. Váhal, jestli by nesestoupil na římsu u okna v některém ze spodnějších pater rezidence, aby zámeckou paní špehoval. Zničehonic ovšem dostal takový strach, až zbaběle odletěl pryč.

Samozřejmě neměl pražádné tušení, že měl zůstat věrný původnímu záměru. Určitě by tak zjistil, že Lorraine v zámeckém sklepení věznila jeho staršího bratra, čímž by třeba získal pár vzpomínek z okamžiku svého skonu, protože přesně zde vydechl naposled. Jenže nic nevěděl.

Navíc by s pamětí plnou děr příliš mnoho nesvedl. Možná by jen tupě zíral na rukojmího bojujícího o život, zároveň pomalu vyčkávajícího na odkládanou smrt rukou Claudovy (nebo nejspíš i předtím Fabienovy) vznešené věznitelky - sám by vlastní reakci na danou situaci nezvládl předvídat, i kdyby o ní věděl.

Takže proplouval vzduchem, nemaje žádného povědomí o blízkém dění, což plnění poslání, kvůli kterému vstal z mrtvých, značně komplikovalo. Stále nedokázal pustit z hlavy halucinaci s objevivší i mizející paní, ani nevnímal, kudy že vlastně létal. Mimoděk zastavil na silnici ze žulových kostek.

Teprve po nějaké době si uvědomil, že stál přímo uprostřed hlavní ulice předměstí. Procitnul zcela znenadání, když ho do očí praštila dívenka v blankytně modrých šatech i kloboučku, zpod kterého čouhaly vlnité lokny hnědé barvy. Odkudsi tu něžnou krasavici totiž znal.

Najednou pocítil bolestivé tepání v hlavě. Držel si ji skloněnou pod svými perutěmi, předpokládaje, že by tak bolest přestala, jenže se stále zhoršovala.

Dívka, Fabienův bratr.... „Miluji tě, kočičko, chci s tebou být navěky..." Kytice a bušení s ní do elegantního muže v domnění, že by jej tím slečna od sebe odehnala.

Místo brunetky najednou pouze ruka držící pugét. Pak již vidina zaťaté pěsti s kusem předloktí pod ní. Zbytek postupně mizel do prostoru, až nakonec ani z bizarního výjevu nebylo vidět vůbec nic - jen vzduchoprázdno náhle protnuté dívčiným křikem.

Zamilovaný dopis, v neviditelných rukách roztržen vejpůl. Poté už útržky létající neuspořádaně ve větru.

Rozevřené paraple, otáčející se v čerstvém vánku, pod ním stojící zahlédnutá manekýnka. Také z ní se staly jen drobné kousky jako z roztrhaného psaní, jak kdyby i ona byla z papíru.