Zmar mladého života

Zmar XIII. - Stále úkladnější intriky

Čaroděj se vrátil ze hřbitova, kde prodléval, do svého doupěte. Jako první si všiml zničené a prázdné klece, v níž se ještě nedávno nacházela mrtvola oblíbeného opeřence.

Vůbec mě neposlechl, pověděl si v duchu. Měl jít a zabít Bernadette, ne se převtělit do havrana.

Určitě to udělal. Byl si takovým Fabienovým činem naprosto jist, přestože se jednalo o úkol, který po mládencovi chtěl původně, dokud nezměnil záměr.

Domníval se, že kavalíra by důvod nově uloženého úkolu napadl bez potřeby jakéhokoliv vysvětlování z mužovy strany. Nyní se ovšem podivínský samotář ve starém saku přesvědčil, že se zmýlil.

V době, kdy s duchem hovořil, si totiž z nějakého jemu neznámého důvodu neuvědomoval jinochovo zahoření láskou pro dívku, kterou mu pán poručil sprovodit ze světa.

Ten hlupáček vůbec neví, co je ta holka zač, a že rozhodně není taková, jak možná vypadá, povídal si postarší tajnůstkář v hlavě. Jenže on je do ní takový blázen, že to nevidí!

Proč mi jen něco takového nedošlo dřív?! hovořil pak směrem k sobě s výčitkami svědomí. Netušil, že úloha, jež se černokněžníkovi zdála tak snadná, se někomu jinému mohla jevit téměř nemožnou. Začal si proto v myšlenkách nadávat sám na sebe. Kdybych mu jenom prozradil Bernadettinu pravou tvář, panáčkovi...

Třeba by na ni pro svou zamilovanost neslyšel, ale stejně... Nasadil bych aspoň tomu mládenečkovi brouka do hlavy a logicky vysvětlil, oč ho vlastně skutečně žádal...

Znenadání si však vybavil okamžik, kdy políbil Lorraine a Bernadette je oba přistihla při činu. Zatímco se dáma snažila dívenku od sebe odehnat, se mágovi v mysli rýsovaly náznaky jeho podlého plánu.

♦♦♦

Tolik si přál mít zlatovlasou šlechtičnu jenom pro sebe. Jelikož věděl, že se jím nenáviděná černovláska kolem jeho vyvolené neustále ochomýtala, bál se, aby mu ona největší lásku i nejkrásnější ženu široko daleko nevzala.

Ačkoliv zámecké lady pomohl ve svém doupěti ukrýt veškeré čarodějnické předměty a tím se postarat o její bezpečí, skrýval v sobě kromě soucitu i jistou míru majetnickosti. Proto chtěl se vznešenou dámou trávit co nejvíce času, nejlépe na oblíbeném osamělém pohřebišti nebo se dokonce po jejím boku vykoupat při měsíčku. Prostě se ženou chodil tam, kde s ní mohl být jen on, a nikdo jiný.

Jenže nejen na hřbitově, ale také u jezera, na jehož hladině se zrovna odrážel měsíc v úplňku, Bernadette zamilovaný pár, na který žárlila, jednoho dne spatřila. V ten moment jinak uzavřený a plachý muž dovedl svůj plán do naprosté dokonalosti.

Má paní mi jednou pověděla, že se snoubenec té dívenky, Fabien, stal duchem, proč tedy nevyužít tak nádherné příležitosti? Potutelně se pousmál. Sice nevím, copak na něm ta panenka vidí, když je ve skutečnosti úplný blázen do Lorraine, až by na ní klidně mohla oči nechat, a ne do panáčka s hezkou tvářičkou, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Náhle si ovšem vzpomněl na cosi velice důležitého: Ale dívka toho mladíčka nedokáže vnímat, dobře pro mě. Při takové myšlence si samou radostí mnul ruce.

A jestli se ten mladíček fakt stal přízrakem nalézajícím se mezi nebem i zemí, tak určitě bude schopen vraždy. Duchové city nemají, to ví přece každý. Leč si neuvědomoval, že mrtvý kavalír i nyní, po menším časovém odstupu po své násilné smrti, dokázal v sobě něco pociťovat, s čímž tmavovlásek vůbec nepočítal.