Zmar mladého života

Zmar XVIII. - Ozvěna dávné minulosti

Claude se znovu probral ze své noční můry. Opět v ní figurovala tajemná žena, o které nevěděl, jestli mu víc připomínala Bernadette nebo zlou tetičku.

Napřed totiž muž upadl do mrákot, v nichž viděl vzpomínku na událost odehrávající se blízko doby jeho uvěznění.

Prokřehlá dívka v tenkých šatech s odhalenými rameny a bez bot, vypadající jako bez života. Lovec žen a svůdník jdoucí ve svých touhách doslova přes mrtvoly, z nějž se zničehonic stává obětavý zachránce a nehorázný citlivka.

Člověk trpící klaustrofobií, proto doma chvíli neposedí. Ale zároveň agorafobií, z čehož možná pramení i tendence pobývat na čerstvém vzduchu jen pro něj snesitelný čas. Nejspíš i z té příčiny se tolik obává místního hřbitova, jelikož je celkem rozlehlý. Ovšem v tu dobu muže přivádí něco zvláštního, a právě na pohřebiště, ze kterého má hrůzu přímo panickou.

A tak mu zde nalezená Bernadette, jedna z bývalých obětí jeho nejniternějších přání - hned po Anne-Laure - náhle stojí za to, aby ji vzal do náruče a odnesl k sobě domů. Mladík bojuje se svými slzami deroucími se na povrch, protože dívčina mrtvolně bledá pokožka i křehký vzhled v něm probouzejí vlnu soucitu.

Zatímco se slečna nachází v bezvědomí, on z ní svléká oděv promočený od deště. Lehce odvrací zrak, jelikož nechce křehkou květinku spatřit nahou. Pánovi bohatě stačí pohled na těch pár chatrných spodních vrstev oblečení.

Nechápe, jak vůbec může dívka vzít na sebe něco tak slabého a nevhodného do podzimního nečasu... Nemá snad peníze nazbyt, aby si na sebe koupila něco lepšího? Nebo se možná takto odívá naprosto úmyslně?

Co ji gentleman převléká do bavlněné noční košilky a ukládá pod peřinu, cítí cosi zvláštního, jakousi předvěst něčeho zlého...

Scéna z pokojíku se spící Bernadette se náhle proměňuje v jinou. Nyní před Claudem stojí elegantní žena v šatech s dlouhými rukávy i sukní. Vchází dovnitř, kde se muž právě nalézá připoutaný vestoje ke zdi. Dáma si jednou rukou posazuje klobouk hlouběji do čela, ve druhé nese číši až po okraj naplněnou vínem.

Světlovlásek se ocitá v horečnatých mukách. Zrovna se ozývá jeho touha vyběhnout ven. Přitom komnata je obrovská, mnohem větší než Claudův pokoj. Tísnivým dojmem nevypadá ani podle nábytku.

Na jedné straně se totiž nachází vysoká almara, toaletní stolek s obrovským zrcadlem; naproti nim otoman s odkládacím stolkem. Oba kraje místnosti protínal široký červený koberec s bohatou výšivkou vedoucí ze stále otevřeného vchodu až dozadu, přímo k vězňovým nohám.

Muž spatřuje nevýhodu ve svých protichůdných fobiích. Chce se vymanit z pout a vyběhnout z děsivě rozlehlé komnaty do jakékoliv mnohem menší, představuje si sám sebe schouleného do klubka v drobném pokojíku chráněn před velkým prostorem, navíc opticky zvětšeném klenutým stropem. Současně si tady připadá, jako se kdyby v místo luxusně zařízeném interiéru o velikosti komnat na velkolepých zámeckých sídlech nacházel v těsné kobce.

Jeho myšlenky však protíná věznitelka, přibližující pohár s chutným mokem až ke rtům rukojmího. Elegán v něm smáčí jazyk, ovšem náhle je od něj nádoba násilně odtržená a její obsah vychrstnut na pánovu vestu nošenou pod rozepnutým sakem.

„Karty se obrátily, koloušku," praví trýznitelka posměšně.

Claude v realitě sebou trhl, protože úplně stejně jej oslovovala i Lorraine, která ho trápila nyní. Sen ale pokračoval dál.