Zmar mladého života

Zmar X. - Pár překvapivých momentů

Fabien, jak si usmyslel, se vrátil do čarodějnického sídla. Napřed ho ovšem obešel kolem dokola, plánuje nejrychlejší způsob, jakým by se dostal k havranímu tělu v zamřížované klícce. Nakonec objevil okno, přes které se podíval dovnitř a spatřil právě tu místnost, kam jej majitel domu pozval, kde s ním hovořil i ho oklamal. Prošel tedy napříč zdí dělící mladíka od oblíbeného opeřence.

Jakmile se ocitl v interiéru, ještě se ihned nato přesvědčil, rozhlédl kolem sebe, jestli náhodou muž neucítil jeho auru a nezačal se proto k němu blížit. Kavalír by totiž v době své tajné akce byl nerad odhalen. Právě mu přála štěstěna, tak zbývalo už jen pár kroků k vidině vlastního úspěchu, vítězství nad jinak nemilosrdným osudem. Bohužel si přízrak zprvu neuvědomil, že by měl aktivovat jisté energie, díky nimž by dokázal manipulovat s předměty, pročež jinochova horní končetina prošla skrz.

Naštěstí si poté uvědomil fungování svých nadpřirozených schopností, a tak při druhém pokusu již dovedl ohnout dvě prostřední mříže na straně klece blíž k sobě, aby mezi nimi vytvořil mezeru, kterou by posléze v podobě havrana vykročil vstříc vytoužené svobodě. Sice během takového úkonu musel napnout tolik sil, načež se začal obávat, aby pak stačily i na převtělení, bohudík jich zbývalo ještě dostatečné množství.

Černovlásek se sklonil, aby se k ptáku z čeledi krkavcovitých přiblížil na dosah ruky, až si konečně podmanil jeho tělo. Jakmile se skrz vytvořenou díru protáhl, s naprostou euforií pociťovanou kdesi v nitru roztáhl křídla. Naneštěstí nepomyslel na způsob, jakým by se dostal ven nejen ze svého vězení, avšak i obydlí.

Ach, jak naivním jsem se předtím stal, řekl si v duchu, že prostě důvěřoval ve šťastnou shodu náhod a nedíval se do dáli.

Jinak bych se do takové situace určitě nedostal!

Jako sice mně napadl ten trik s klecí, za který se musím pochválit, ale jaksi ne třeba otevřít okno, dveře, cokoliv.

Když pohlédl směrem k okennímu otvor v místnosti, kde se mladík v podobě havrana nalézal, zavřený na petlici, velice se obával možné čarodějovy reakce, kdyby se s ním náhodou měl konfrontovat. Dokonce se bál i o svůj život, těkal očima ze strany na stranu, div nezpanikařil. Snažil se ovšem zaujmout co nejklidnější postoj. Přece jenom už nebyl pouhopouhou entitou viditelnou výhradně někomu schopnému ji zřít. Nýbrž živým tvorem, na kterého by dovedl pohledět naprosto každý - stačilo jen ho někde vidět na obzoru.

Náhle dostal nápad - což takhle se nenápadně schovat mezi netopýry sedícími poslušně na dlouhém bidle? To se totiž nacházelo v o něco tmavším koutu komnaty, sahající svým rozpětím od jedné její stěny k druhé. Jelikož i předtím při své první návštěvě viděl, jak okřídlení savci odlétali někam i sami od sebe, mohl by se k nim připojit a všichni pak společně odlétnout kamsi do neznáma.

♦♦♦

Bernadette si od schůzky s Anne-Laure možná slibovala příliš mnoho. Čekala shledání se svou přítelkyní po docela dlouhé době a dámskou debatu nad hrnkem dobrého čaje. Netušila nic z toho, co se jí stalo doopravdy, ani oblíbený nápoj nezvládla vypít až do dna, jelikož bojovala s negativními emocemi i vzpomínkami na Lorraine.

Nemohla se proto divit stále ustaranějšímu výrazu v hostitelčině obličeji. Přesto se domnívala, že stačilo se jenom párkrát zhluboka nadechnout i vydechnout, a vše by rázem bylo naprosto v pořádku. Naneštěstí dívka v černých šatech své momentální psychické rozpoložení poněkud podcenila.

„Anne-Laure, je mně velice líto, že musím odejít od stolu, ale bohužel si potřebuji odskočit, omluv mě tedy, prosím," žadonila se slzami v očích, cítíc se přitom krapet provinile i nezdvořile. „Nějak se mi, ach běda, přitížilo!"