Zmar mladého života

Zmar V. - Sen krásné černovlásky

„Je mi líto, že jsem tě opustil, úplně mě každé uvědomění si takové skutečnosti sžírá zevnitř i trhá na kusy," povídá Fabien Bernadette, když se s ní ve snu objímá. Potlačuje slzy deroucí se jí z očí, avšak ani jemu nechybí málo, aby mladíkovy emoce také nevypluly na povrch. „Já - opravdu nechtěl. Jen došlo nešťastné souhře náhod, kterou jsem nedokázal ovlivnit, a dost se za ni proto nenávidím, vyčítám si ji."

Najednou se dívenka od něho stahuje kamsi do ústraní, jako by se jej znenadání štítila - vidí stále se zvětšující rudou skvrnu barvící mu košili i vestu přímo na levé části hrudi, přímo na místě srdce. Samozřejmě se poleká, a přestože se rozhodně nejedná o první paranormální zážitek, kterému přihlíží, ve výrazu jejího obličeje se zračí čiré zděšení.

Jak to, že tu s takovým smrtelným zraněním před ní stojí, že vůbec žije? Z jakého důvodu se za něj nechytá, neskučí bolestí i neklesá k zemi? Normální člověk by tak jistě učinil. Cožpak ho necítí ani si neuvědomuje jeho přítomnost? A navíc, proč krvácí až teď? Kdyby třeba vzduch protnula letící kudla anebo na snoubence někdo zaútočil zezadu, určitě nyní děvče před ním úlekem neustupuje. Jenže aby byl raněn bez žádné zjevné příčiny, když se zde, na travnatém palouku, kromě nich dvou nikdo jiný nenachází?

„Nemusíš se mě bát, neublížím ti," láká kavalír dívenku k sobě, natahuje jejím směrem ruce s otevřenými dlaněmi. „Nebo jsem se snad k tobě někdy zachoval zle?" V obličeji má smutný i zklamaný výraz.

Černovláska se k němu právě otáčí zády, hledíc smutně před sebe. Nadechuje se i vzápětí vydechuje, snaží se nějakým způsobem uklidnit, vzpamatovat se z šoku, jaký zrovna ve svém nitru zažívá. Má co dělat, aby před svým miláčkem neupadla do mdlob. Jenže již v tu chvíli, sotva se držíc na nohou začíná vidět rozmazaně, hned totiž mlhavé obrazy všeho jí viděného nahrazuje černota. Dívka zavírá zřítelnice, ztrácí vědomí.

Mládenec neváhá ani vteřinku, běží přímo naproti křehké dívence. Absolutně necítí bolest, přestože z Fabienovy příčiny náhlé smrti prýštila krev jak z čerstvého poranění. Nicméně i tak se k ní ohýbá, bere ji do náruče, utíká na nějaký bezpečnější prostor vybraný dle jeho nejlepšího úsudku. Ovšem kupodivu milovanou snoubenku pokládá na trávu vedle vlastního hrobu. Pravděpodobně tímto gestem určitě něco zamýšlí, když z rozkvetlé louky kráčí rovnou na hřbitov a přesně k místu svého posledního odpočinku.

Když už má ruce volné, jde ke studně se starou, zrezivělou ruční pumpou nacházející se uprostřed hřbitova, kam si lidé chodí pro vodu na zalití květin na památku svých zemřelých, načež zde objevuje malé vědérko. Napouští si tedy do něho čirou tekutinu, leč chvílemi sotva popadá dech i sbírá síly, jež při takové činnosti musí vypínat. Poté, co je již po nějaké době hotov, nádoba se naplní až po okraj, zamíří s ní směrem k jeho nejmilejší a pokouší ji jemně pokropit, doufaje, že ji takto probere k životu.

Ta se sice vzpamatuje, avšak, než se znovu postaví, potřebuje si napřed pořádně promnout oči, rozhlédnout se kolem sebe, zda sní, či bdí.

„To se mi nejspíš muselo zdát," hovoří směrem k sobě, jakmile před ní stojí gentleman opět jako ze škatulky, nyní se mu na oděvu totiž nenacházelo ani smítečko, přesto tak, že se její slova nedala za žádnou cenu přeslechnout. „Vždyť můj miláček před chvílí krvácel, navíc ze srdce! Neměla bych proto své oblíbené příběhy tolik číst, jinak takto blouzním!"