Zmar mladého života

Zmar IV. - Rozporuplnost bratrových citů

Claude přemýšlel, co dělat, jelikož se právě shodou okolností cítil tak sám. Pořád volal Bernadittino jméno, pořád na jeho nositelku myslel i si ji živě představoval, přestože viděl, kterak se vyprostila z pevného mužova objetí, načež utekla na ulici. Dělal si o ni starosti, tolik by jí nabídl svůj kabát a dal přes ramena, aby se zahřála.

Seděl u stolu, opíraje se loktem o stůl a podepíraje si hlavu. Před ním se nacházela plná láhev vína a prázdná sklenka. Ten rudý mok mladíka úplně lákal, aby si ho právě nalil. Ale on zrovna na pití neměl náladu, zrovna se nechtěl opít jako obvykle, když takhle posedával.

Zvažoval, zda by znovu nenavštívil svou přítelkyní z velkolepého sídla nalézajícího se uprostřed města. Tak rád by se jí svěřil s pocity, byla mu totiž nějakou dobu skvělou důvěrnicí. Jenže, jakmile se před několika dny sama vydala na údajný pohřeb Claudova mladšího bratra, jak kdyby tím začala směrem ke svému společníkovi vysílat varovný signál, aby se teď od ní raději držel zpět. Dokonce se muži od té doby začaly zdát noční můry s dámou oděnou ve smutečním hávu držící zkrvavený nůž i zákeřným úšklebkem na tváři.

Protože se strašlivý sen opakoval již několikátou noc, snad nejméně druhou, možná i třetí, Claude si znenadání začal říkat v duchu, jestli žena o tom pohřbu nevěděla právě proto, že z nějakých elegánovi neznámých důvodů zabila Fabiena, takže se samozřejmě z onoho důvodu zajímala o den i čas vystrojení smutečního obřadu na jeho počest.

Jak nad tím vším starší sourozenec zemřelého přemýšlel tak usilovně, pocítil mráz na zádech i husí kůži snad na celém těle. Prudce vstal ze židle, na níž dosud seděl, a uskočil. Jaksi si vybavil, že se mu posledně zdálo o Lorraine stojící nad zkrvavenou mrtvolou jeho bratra. Příliš této iluzi nevěnoval pozornost, a ani si ji neuvědomil, když si Bernadette před pár hodinami k sobě těsně přivinul. Běžně totiž trpěl nereálnými přeludy. Myslel si tedy, že se jednalo jen o jeden z nich.

Avšak hned poté, co si svou poslední noční můru v hlavě zanalyzoval do nejmenších podrobností, připadal si, jako by mezitím objevil jisté, dosud jemu skryté souvislosti. Zjistil, že mu nový objekt jeho touhy již od počátku přišel nějaká zvláštní, od těch ostatních se v minimálně několika skutečnostech podstatně lišící, čehož si na této dámě zpočátku velmi cenil. Přinejmenším k ní nechoval žádné manipulátorské ani pronásledovatelské tendence a nedělal ramena, jako k dívence z předměstí či její přítelkyně, což jej těšilo, leč pouze dočasně.

Nebo snad něco z toho majetnického chování nastalo i v Lorrainině přítomnosti, a on si nic takového neuvědomoval, či si snad něco nalhával? Přestože ale k tajemné lady skutečně cítil cosi zvláštního, stále se nedokázal zbavit myšlenky na něžnou a křehkou černovlásku, Fabienovu snoubenku - toto všechno také mohlo určitě něčemu nasvědčovat.

Ve spojitosti s tím se současně ptal sebe, jak to vlastně bylo doopravdy s nepozváním na pohřeb vlastního sourozence. Pravda, i kdyby se Claudovi opravdu do jeho vlastních rukou dostal dopis se smutečním partem, stejně by jemu nevěnoval pražádnou pozornost, protože bratra z celého srdce nenáviděl. Možná by třeba i své stanovisko přehodnotil a využil jej k usmíření se nebo se s ním aspoň viděl naposledy, když se u něho neukázal ani nepamatoval. Sám vlastně ani pořádně nevěděl, kterak by na daný list s oznámením zareagoval.

Jakmile se však vzápětí vrátil k přemýšlení, si říkal, zda v nedoručení tohoto oznámení náhodou neměla prsty právě Claudova nová přítelkyně a nenafingovala jej jako nepozvání na pohřební ceremonii. Rozhodně ovšem o ní věděla a leccos by prozradilo i úmyslné načasování jejího pozdějšího příchodu. Leč přesto v této teorii něco nesedělo - pokud ani ona nedostala žádný vzkaz, jakým způsobem se k němu vlastně dostala? Anebo snad před jejím partnerem lhala, že ani ji nikdo na obřad nepozval?