Zmar mladého života

Zmar XXVIII. - Duše navždy odcházející

Fabien se znovu pokoušel o Bernadettino oslovení. Bohužel ho ignorovala.

Vždyť už není pod vlivem naší zlé macechy, tak proč?

Zkusil se tedy zeptat Lorraine a Clauda, jestli si i oni na dívce nevšimli něčeho podezřelého.

„Bohužel ani já ji nepoznávám," odpověděla zlatovlasá lady, která seděla na lavičce se svým synovcem, do kterého se nedávno zamilovala. „A to jsem s tou dívenkou prožila mnohé..."

Mezitím dámě do řeči skočil mladíkův starší bratr: „Tentokrát by se mi vážně hodilo se jí zas vtírat do přízně... Ale zakázal jsem si takovéto projevy, protože jsem se potrestal už dost. A také, abych řekl pravdu, ani nějak necítím potřebu za ní zkusit přijít."

Tak Fabien seděl s rukama na klíně, pozoruje svou dívku nacházející se v mlze daleko od jejích blízkých, ze které za žádnou cenu nechtěla vyjít. Bůh ví, jak dlouho takto setrvávala. Kavalír, jakmile již po nějaké době začal být netrpělivý, hned k dívence přikročil.

Pokoušel se na ni mluvit, zamávat své vyvolené před očima, ovšem ani tak ji nedonutil k žádné aktivitě. V jejích zřítelnicích se zračil prázdný, nicneříkající pohled. Dělal si o dívenku starosti, ač ještě nedávno měla zemřít jeho rukou, nikoliv Mortaigninou.

Mládenec, plný smutku, poklekl na kolena, načež zvolal do větru: „Prosím, není tu někdo, kdo by se dokázal mé milované podívat do hlavy?"

Claude, jakmile zaslechl bratrovu prosbu, šťouchl do zámecké lady, protože si stále pamatoval na ženinu schopnost telepatie. Lorraine se pokusila, ovšem poté zalomila rukama a zatvářila se zklamaně. Zkusila se do Bernadettiných myšlenek probourat znovu, leč opět marně.

„Vypadá to, jako by přede mnou zavřela mysl na několik západů. I přes své zkušenosti se bohužel přes její pomyslné hradby nedostanu."

Fabiena hned napadlo, že by za takovou skutečností nejspíš mohla stát Mortaigne, kdo jiný? Jenže si pro ni přišla spravedlnost a odvedla ji do pekla, jak by tedy vliv ničemné intrikánky mohl dosud trvat?

„Bohužel něco takového možné je," odvětila Lorraine, jen co jí Fabien sdělil vybavenou skutečnost a také, jaké události předcházely.

Oslovená se na chvíli zaradovala, že od své sestry konečně dostala pokoj, ovšem poté opět posmutněla. „A jestli ji celou ovládala a ta dívenka se z jejího vlivu vymanila teprve nedávno... Možná, že..." Podrbala se za hlavou. „Nejspíš maličkou mohl poznamenat i přechod sem do limbu. Čaroděj mi totiž párkrát vyprávěl o citlivých dušičkách vstupujících na onen svět po určitém prožitém traumatu..."

Hned si Fabien vzpomněl na sebe. S největší pravděpodobností se nacházel ve stejné situaci jak nyní Bernadette, jakmile na svůj ortel po násilné smrti čekal poprvé. Tentokrát si přesně vybavil i scénu, při které přišel o život a jak se vše vyvíjelo dál.

♦♦♦

Kdysi dávno, jako mnoho mladíků, a nejen jich před ním, miloval Lorraine. Velice rád navštěvoval její zámek a nechal se zvát do salonku na sklenku vína. Dokonce se se stejně obrovskou radostí pro ni stal aspoň na chvíli sluhou, když náhodou žena něco potřebovala.

Náhodou se ovšem stalo, že se procházel po předměstí a do oka mu padla jistá černovlasá dívka. Kavalírovi se zalíbila hned na první pohled.

Fabien se následně zničehonic přestal zajímat o zámeckou lady a svou pozornost obrátil k dívčině, se kterou se později seznámil, začal k ní chodit na dostaveníčka. Stala se z toho láska jako trám... Bodejť by ne, když mezitím došlo k zásnubám a jistě i k sňatku, kdyby jeho mladý život nebyl náhle zmařen.