Zmar mladého života

Zmar IX. - Odhodlání k činu

Claude vnímal a i si v rámci možností všímal, jak ho Lorraine, stále s pytlem přes hlavu, aby neviděl na krok, i nacházejícího se v ženině pevném sevření, táhla někam po schodech dolů. Předtím ale určitě museli projít dveřmi hned vedle obrazu, do nějž se mládenec tak zahleděl, to protože slyšel jejich zavrzání. Jiný vchod se totiž v bezprostřední blízkosti onoho výjevu obklopeném nástěnnými dekoracemi v podobě vystavených zbraní vůbec nenacházel.

Velice se o sebe, nacházeje se v takové situaci, bál. Tolik by si přál křičet o pomoc, bohužel mu žena dala jednu ruku před ústa, zatímco druhou muži svírala ruce pevně u těla. Napínala svaly, seč mohla, bojovala s elegánovou snahou se vyprostit z tíživého objetí. Přesto nad ním pociťovala svou převahu, nad níž mladík, i kdyby se snažil sebevíc, neměl šanci zvítězit.

Ale i tak dáma v žádném případě nesměla polevit, dokud nevešla do stejné místnosti, kde jeho bratra věznila, a pak zde zavraždila. Naštěstí jí okolnosti přály, když už se muž absolutně nevzpíral. Možná již mezitím vzdal svůj boj.

Nebo - což nejspíš zaznamenala, se po chvíli dostal do stavu jakéhosi bezvědomí. Jaksi pod položenou horní končetinou přes část zajatcova obličeje registrovala zvláštní, přerývavý dech. Drobné, avšak prudké pohyby i škubnutí těla nevypadaly jako běžná snaha boje o svobodu. Trýznitelka si tímto faktem byla naprosto jistá, vždyť pod jejíma rukama rozhodně prošlo více obětí než jen tato.

Zřejmě podcenila Claudovy stavy panické úzkosti. Přesto se nevzdala svého záměru, a svým způsobem si chválila, jak kolouška, s nímž předtím hrála nejrůznější psychické hry, konečně dostala. Navíc, jakmile společník již o sobě nevěděl, dokonce na jistý moment přestal dýchat, získala možnost jej zpacifikovat. Mnula si ruce nad vývojem nastalé situace, nečekala, že by se na ni usmálo štěstí po o něco kratší době, než čekala.

Právě si do nejmenších podrobností představovala, kterak se před mordýřkou nacházel naprosto bezmocný, kdežto ona před ním stála s oblíbeným žabikuchem se škodolibým úsměvem od ucha k uchu. Ještě, nežli by provedla úkon, po jakém prahla, něco navrch prohlásila směrem k rukojmímu, zatímco by pozorovala vyděšený výraz zračící se v jeho očích i krůpěje potu valící mu po čele.

Povídala si přitom v duchu, jak nádherně do osnované pasti lapila mladíka působícího na pohled silným dojmem, avšak s paradoxně zranitelným nitrem. Dokonce jej ho do ní dostala v mdlobách. Ovšem zpozorněla, jelikož k němu zapomněla přijít se svým nástrojem smrti, až nevěřícně zakroutila hlavou a plácla se do čela. Z jakého důvodu mohla opomenout takovou důležitou věc jako ostrou čepel připravenou k použití!

Pospíchala tedy pro něj, dokud se mladík nacházel v transu, zavřela za sebou dveře, přinesla si odkudsi malou stoličku, na kterou by se postavila, aby dosáhla pro onen zkrvavený nůž pověšený nad loveckým výjevem nalézajícím se uprostřed stěn v hlavní síni ženina sídla, ... Samozřejmě vzápětí pomyslela na případ, kdyby se její společník náhodou vzpamatoval, aby ihned dokázala zasáhnout.

A hle, přicházela jen tak tak, jakmile na něm zpozorovala známky probuzení. Rychle, se smrtící čepelí zastrčenou za opaskem, se nad ním sklonila, k obličeji přiblížila hadrový kapesník napuštěný chloroformem, přidržovala jej u něj, určitě nejméně čtvrt hodinu, dokud muž zcela neusnul, načež látkový předmět elegánovi sňala z tváře.

Zatímco podřimoval, svázala mu ruce za zády. Při takovém úkonu vyžadujícímu rychlost i sílu se potila, až cítila textilii svých šatů lepící se jí k tělu. To protože si neustále přála mít navrch, zamýšlené dílo dokonat do zamýšleného úplného konce.