Zmar mladého života

Zmar VII. - Dáma plná tajemství

Fabien se cítil velice zklamaný, ba přímo konsternovaný, jelikož rozhodně nečekal, že pán, vyhlížející zprvu celkem důvěryhodně, mu dal takovou ránu pod pás. Leč nejspíš na tom se svou pamětí byl dost špatně, když si nedokázal přesně vzpomenout na osobnost čaroděje z domu pár mil od hřbitova, přitom ji dříve tolik znal a proto se od ní v minulosti raději držel dál. Mohlo jej uspokojit, že si pamatoval aspoň vnější podobu onoho muže.

Ovšem, kterak se nyní mladík sám přesvědčil, nechal se jí plně zmást a nehleděl, co se skrývalo v nitru té osoby. Přestože už od pohledu vypadala podivně, i tak navenek působila spíš jak zkušený mág než poskok nějaké nájemné vražedkyně a někdo, kdo by si výslovně přál zabití nevinného člověka.

Poměrně strašidelný černokněžníkův zjev sice dovedl leccos prozradit, avšak, přízrak celý zmatený, si myslel, že zrovna potřeboval vyhledat někoho jako právě onoho samotáře. Ty neviditelné energie vysílané z jeho stavení přece na hnědoočka ve vestě křičely: „Následuj nás!"

Zprvu je zajisté nechtěl poslechnout, když se mu v hlavě ozval varovný hlas, aby k týpkovi s havranem i netopýry nechodil. Ale bohužel jisté síly přicházející ke kavalírovi z jednoho určitého místa vše přehlušily a on jim vyhověl, aby od nich dostal klid.

Nyní, jakmile mohl vstřebat veškeré dojmy z posledních událostí, litoval svého rozhodnutí. Proč raději nezůstal se spící kráskou na hřbitově? Sice si svou volbu právě dokázal vysvětlit vcelku logicky, leč přesto převažovaly silné pocity viny.

Vždyť se jí mohlo něco stát, zatímco jsem sobecky odešel pryč!

Navíc k někomu, od koho se nechal tak zradit i ponížit!

Proč jenom musím být tolik důvěřivý, až naivní!

Nic takového se mi snad za života vůbec nestávalo, abych vpadl komusi do léčky.

Tedy pokud neberu ohled na scenérii své smrti, uvědomil si náhle během přemýšlení.

Uháněl proto na místo svého posledního odpočinku. V půlce cesty se ovšem zastavil, protože se rozpomenul na samotářův monolog o jakési nájemné vražedkyni. Už na místě, kde si jej vyslechl, v tom povídání zaznamenal cosi povědomého, až si chvílemi připadal, jako by muž Fabienem považovaný za všemocné médium hovořil o Lorraine.

Nedokázal však uvěřit, že by se v té dámě skutečně skrývalo vše o ní vyřčené. Teoreticky by si i on sám mohl střádat nejrůznější teorie, co všechno se mohlo skrývat za motivem jeho vraždy její rukou, dokonce některé střípky v sáhodlouhém černokněžníkově monologu do sebe zapadaly i v jinochově mysli. Jenže si mladík vzpomenul na jisté skutečnosti, které předloženým faktům jaksi odporovaly.

Ve vzpomínkách totiž chladnokrevnou vražedkyni před nějakou chvílí i nyní zřel v podobě zámecké paní, nikoliv ženy dávající se na zločineckou dráhu. Jak by vůbec dokázala někomu vzít život dáma v krásných šatech i klobouku sedící na ušlechtilém běloušovi?

Vybavoval si dokonce na situaci, ve které byl napřed unesen v pytli přehozeném přes hřbet jejího oře, a po vytažení z něj div neklesl na kolena z údivu nad velkolepostí sídla, před nímž právě stanul. A nežli ho trýznitelka zavřela do kobky s minimem světla z rozžehnutých svic v interiéru, vláčela ho nádhernou chodbou s křišťálovými lustry, tolik odlišnou od budoucího vězení, kam s ním směřovala, rozhodnuvší Fabiena někde v tomto prostoru usadit i ponechat napospas osudu, dokud se nakonec nerozhodla jej zavraždit.

Momentálně, již v přítomnosti, se rozpomenul na okamžik, kdy mu ona dáma svázala ruce před sebou, volný konec provazu držela a tahala za něho pokaždé, kdykoliv se nechal okouzlit obrazem s loveckými motivem i zbraněmi rozmístěnými okolo jak nástěnné dekorace, zatímco únoskyně mezitím téměř vypěnila vzteky, kdykoliv se jí během cesty do žalářní síně zastavoval, nechtě se pohnout z místa i zdržuje, pln okouzlení z nejrůznějších skvostů nacházejících se uvnitř budovy, ženiny plány.