Zmar mladého života

Zmar XVII. - Dar tajemné lady

Bernadette si lehla na postel, zamyšleně se dívala do stropu. Mortaigne chtěla vedle ní, bohužel prošla skrz ustlané lůžko.

„Proč si, ksakru, nikdy neuvědomím, že se ze mě stal duch procházející věcmi?" sykla starší z dvojice žen.

Narovnala se a rozhodla se, že by raději postála. Založila si ruce na ramenou, načež promluvila na černovlásku. „Na dárek od ženicha si vzpomeneš, ale na můj nikoliv?" Tím, jak se těsně předtím rozzlobila, si vzpomněla na své vnitřní rozhořčení nad osobou, ke které chovala nejvřelejší city.

Oslovená jen smutně žmoulala kapesník, přemýšlela, na co vlastně zapomněla. Dívala se do prázdné šperkovnice, v níž ani při pečlivém prohledání, řetízek s medailonkem, tolik obdivovaný, absolutně nenacházela. Sháněla se i po oblíbeném darovaném růženci, samozřejmě také bez úspěchu.

Obě věci totiž obětovala Lorraine - i z důvodu, že jakoukoliv vzpomínku na Mortaigninu existenci mezitím úplně vyhnala z hlavy. Přitom, kdyby na ni dokázala byť jen letmo pomyslet, i ji by obdarovala něčím z dívenčina pohledu velice cenným.

Nevzpomněla si proto ani, co od tajemné tetičky vůbec obdržela. Bernadette však neustále měla pocit, jako by určitě něco hledala, avšak nevěděla, po čem celou dobu marně pátrala. Domnívala se, že se ona věc musela nalézat v malované skříňce na klenoty, z této příčiny v ní mladá slečna šátrala. Propadala beznaději, ačkoliv pociťovala, že se neustále ohlížela jinde, než se dar od dámy nacházel.

Bloudila po pokoji, ve kterém se nacházela, se zvláštním pocitem ve svém nitru, neznajíc, odkud pocházel a čeho konkrétně se vlastně týkal.

„Dala sis jej pod postel, abys na něj už nemusela myslet, jelikož tě rozplakal, jakmile se zničehonic objevil hned vedle tebe," vysvětlovala Mortaigne. „Popravdě, podstrčila jsem ti ho já. To protože, když jste se s Anne-Laure tolik pohádaly, jsem si myslela, že si na mě konečně vzpomeneš." Mírně zkrabatila rty. „Jenže ty jsi pořád na Lorraine, tu ničemnici, jako bych snad pro tebe nikdy neexistovala!" Poslední dvě slova již zakřičela.

Bernadette se začala tajemné dámy obávat, kousek se od ní odtáhla, natáhla ruce, načež si jimi zakryla tvář. Schoulila se do klubíčka, celá se třásla. Velice se za sebe styděla, vyčítala si, jak vůbec mohla navázat se zámeckou paní natolik těsný vztah, až se jím nechávala ovlivnit víc, než by za normálních okolností dokázala snést. Litovala, že pro zlatovlasou ženu úplně ztratila hlavu, zapomněla na všechny, které kdy měla ráda, divže ještě nezapomněla na Fabiena.

Považovala přátelství se zlatovlasou kráskou ze zámku za kontrakt, který by nerada přestupovala kontaktováním se s jinou ženou. Přitom se již tolikrát přála vrátit se k Mortaigne, ač pro Lorraine láskou hořela i se pro ni obětovala.

„Já... nechtěla jsem," omluvila se Bernadette. „Ale myslela si, že jí musím být navždy věrná. Zněla mi tak." Posléze dodala, že se svými city ke krásné šlechtičně mnohdy bojovala. Cítila se lapena v síti zmatených signálů, které k ní dáma z loveckého zámečku vysílala, snažila se vyprostit, ale poté jako bych do nich byla vržena ještě hloub. Čím prudčeji sebou mrskala, tím více ji pomyslná pouta stahovala i dusila.

Vysvobodil ji z nich právě Fabien, který ovšem kolem Bernadette procházel už takovou dobu. Leč trvalo, než se dívka dokázala přenést přes vztah s vražedkyní z honosného sídla a nechala si od kavalíra konečně podat pomocnou ruku.

Ani přesto však Lorraine nikdy nesvedla vyhnat z hlavy, tudíž za ní přišla se žádostí zabít dva bratry jednoho po druhém, vidouc, že přesně po tomto paní podvědomě toužila.