Zmar mladého života

Zmar XIX. - Dávná rodinná tajemství

Fabien právě kráčel směrem k Bernadette. Stál u jejího domu a přemýšlel, jestli zaklepat na dveře, či projít skrz. Něco mu ovšem říkalo, že by měl raději setrvat na místě a nic nedělat. Jen čekat, jak by se situace mezitím vyvíjela.

V tu ránu však zaslechl dva ženské a jemu naprosto povědomé hlasy. Jakmile se, celý zvědavý, chtěl se jít podívat na místo, odkud je slyšel, povšiml si otevřených okenic. Vyskočil na parapet a nahnul se dovnitř. Současně si zhluboka povzdechl a pocítil melancholii ze vzpomínek na dobu, kdy si přesně tady přál stát v podobě havrana, aby si ho dívka jeho snů konečně všimla.

Ne, nemysli na to, teď rozhodně na nic takového není čas, vynadal si přízrak vzápětí v duchu. Máš se přece zabývat těmi ženami, a ničím jiným!

Přinutil se tedy na ně myslet, přičemž div nevypadl z okna, přes který se nakláněl, jak se vylekal. Zrovna svou snoubenku jaksi viděl sedět na posteli a rozmlouvat s...

Tetička! Zatraceně! Právě přítomnost této ženy jej tolik vyděsila. Navíc když vypadala jako duch. Byla totiž průsvitná. Kavalír se poté podíval na sebe, prohlížel se a polekal se ještě více, jakmile zjistil, že z mrtvých nevstal sám, ale i jeho úhlavní nepřítelkyně.

Celá scenérie přízraku připadala o to děsivější, jakmile si vzpomněl, kolikrát si přál její smrt. Ovšem si svou myšlenku hned nato vyčítal a modlil se, aby ho znovu nenapadla. Dokonce se mladík již za života několikrát přistihl při vytahování nože z příborníku s pomyšlením na zabití osoby vzbuzující v něm hrůzu i nenávist.

Ani ve vztahu k psychicky labilnímu bratrovi neměl takové myšlenky jako vůči této temné dámě. Rozhodně si na něj nikdy nebrousil žabikuch jak na ni. Navíc, přestože se Fabien u kněze zpovídal i z nejniternějších tuh a zcela samozřejmě, pokaždé když došlo na pomyšlení o zavraždění zlé tety, vstupoval do kostela celý zpocený a před zpovědnicí se mu vždy podlamovala kolena, až jej pak duchovní musel křísit.

Vlastně ona dáma ani ve skutečnosti nebyla mladíkovou tetou, nýbrž jeho macechou.

♦♦♦

Fabien bohužel už přišel o matku, když se narodil. V tu dobu u jeho staršího bratra začaly propukat duševní neduhy, jelikož nedokázal pochopit její smrt, natož za takových okolností. Vyčítal bratrovi, že kvůli němu musela zemřít.

Ačkoli si otec nepřál, aby jí šel starší ze synů na pohřeb, Claude si přál se za každou cenu shledat s matkou, nicméně již mrtvou, jak ji z celého srdce miloval. Jakmile však kráčel se svým tátou do kostela, měl zvláštní pocit jakési sevřenosti. Jak kdyby se při zádušní mši za ním prudce zavřely dveře. Vše se ještě vystupňovalo, jen co shromáždění mohlo přistoupit k nebožčině tělu uloženém do rakve a naposledy spatřit matčinu krásnou tvář.

Sotva průvod po ceremonii i smutečním projevu zamířil ke hřbitovu, jinoch v sobě pocítil něco naprosto protichůdného. Když vyšel ze svatostánku, připadal si najednou jako ve velmi otevřeném prostředí, v němž se náhle cítil ztracen. Přes svou panickou hrůzu ani nedokázal vnímat, kudy vlastně lidé šli. Samozřejmě, že mířili na hřbitov, jenže ten se nyní Claudovi jevil velice vzdálen, přestože se bezpochyby nacházel poblíž.

Nakonec dorazil k rozlehlým paloukům, za nimiž poznával hřbitovní zdi. Připadaly mu ovšem natolik nekonečné, že chvíli trvalo, než našel bránu na pohřebiště. I tu však nalezl, načež otevřel jedno z křídel vchodu.