Zmar mladého života

Epilog

Čaroděj zrovna nemohl usnout. Byl totiž nucen komunikovat s Mortaigniným duchem. Tolik se přál se s ní nekontaktovat, jenže, jak tak nad tou zákeřnou ženou přemýšlel, zamýšlel se také, co se mezitím stalo s Bernadette, samozřejmě i s Fabienem.

Netopýr reagující na mužovy myšlenky několikrát zapískal a kolébavým krokem přicupital ke stolku s křišťálovou koulí.

Pán v saku si lehce prohrábl vlasy, vstal z postele a svého ochočeného mazlíčka následoval. Jednou končetinou s blanitým křídlem ukazoval přímo na předmět, který měl zanedlouho zjevit pravdu.

Černokněžník pověděl pár magických formulí, načež před sebou viděl postupně mizejícího mládence bezmocně ležícího v trávě a Mortaigne vysmívající se mu do tváře. Těsně předtím scénu v Bernadettině domě, kdy se dívka bránila před mocí té ďábelské ženské, jakmile prozřela. Pak už přicházející ženu používající několik kouzel z temné magie a slečnu uvíznutou v plamenech.

Posléze samotářský podivín uzřel osudný okamžik, který jej velice překvapil. Nečekal by, že žena, s níž tolik bojoval, byla ještě proradnější, než by kdo čekal. Právě totiž se zatajeným dechem sledoval, kterak ta dáma Bernadette škrtila, až nebožačku nakonec usmrtila.

Vzpomněl si, že úděl vzít dívence život uložil Fabienovi. Říkal si, že by se pro Mortaigne stalo největší pomstou, kdyby nějaká z jejích obětí vzala spravedlnost do vlastních rukou a ženě nelítostně sebrala vše, co bylo oné dámě nejdražší.

Ovšem, kterak se na vlastní zrak právě přesvědčil, znovu se v té proradnici zmýlil. Ani v nejhorší noční můře by totiž nečekal, že se loutkovodička jednou rozhodne svou nejoblíbenější marionetu hodit do ohně jako kus hadru a ještě se jí nadobro zbavit! Natož tak proradně!

I když, na jednu stranu, možná se dala její pohnutka do jisté míry pochopit. Jak jinak by potrestala někoho, do koho vkrádala největší naděje?

Vzápětí si však čaroděj řekl, že Mortaigne v tu dobu ani tolik nepotrestala nebohou dívčinu za neposlušnost, jako spíš sebe.

Dobře jí tak! zaradoval se v duchu. Navíc, když si k tomu domyslel onu pekelnou scenérii, kde snad ta největší intrikánka pod sluncem visela s rukama vsazenýma do okovů na řetězech vedoucích ze stropu, zatímco temné entity, které ji obklopovaly, si hříšnice dobíraly... Nejradši by jim protestovala a na jejich adresu pronesla pár kleteb, ale přízraky jak kdyby s tímto počítaly a ženě dali pevně utažený roubík...

To máte za to, vy ničemnice! muž by rád řekl, pokud se momentálně nacházel přímo u jejích nohou. Leč teleportovat se na ono místo si zrovna nepřál ani náhodou. Mnohem raději si teď hověl ve svém domě na samotě u hřbitova a nechtěl z vyhřátého doupěte vyjít ani na krok.

Ale, uvědomil si náhle, mohl bych se jít podívat na místní pohřebiště, už dlouho jsem jej nenavštívil.

Oblékl se tedy, vzal si na rameno oblíbeného netopýra, do ruky vycházkovou hůl a těšil se na okamžik, kdy by zas stanul u hřbitovní brány a ztěžka otevíral její vrata.

Jakmile vstoupil dovnitř, přemýšlel, že by se zastavil u hrobů, u kterých obvykle prodléval. Ani nevěděl, proč neustále chodil zrovna k nim, kdykoliv vkročil na cintorín. Možná sem dříve začal chodit z určitého důvodu, avšak důvod nejspíš už za dlouhá léta svého podivínského samotářství již zapomněl.

Ale nyní jej intuice zavedla úplně jinam, přímo k Fabienově hrobu, kolem kterého přibyly další tři, patřící Bernadette, Claudovi a Lorraine. Hlavně u poslední z osob pocítil žal.

Kolik laskavostí jen pro zámeckou paní učinil...  Jenže ona jako by mu nedokázala opětovat city. Milovala ho, nebo ne? On ji ale rozhodně, byl by za ni i obětoval život, pakliže by bylo třeba. I kdyby jeho čin nakonec zůstal bez jakékoliv odezvy...

Leč teď už tušil, proč hledal útěchu zrovna u ní a div se pro ni celý nerozkrájel. Vzpomněl si, že než jej prve Lorraine kontaktovala, zašla za ním právě Mortaigne. Bohužel však její přání nedovedl vyslyšeti, ta jediná nedokázal splnit, protože když zjistila, kolik toho dovedl, žádala si po něm samé zlé věci.

Tolik se před budoucí vládkyní temných sil cukal, jelikož se nechtěl stát součástí ničeho, čeho by litoval, až si poté ona proradnice začala své touhy raději plnit sama.

Těžko říci, odkud získala tak velkou moc, jíž neváhala dovedně využívat a díky níž uměla s lidmi jí aspoň trochu blízkými si pak důmyslně zahrávat. Naneštěstí se toto tajemství nikdo nikdy nedokázal dozvědět, ač bylo nade vše jasné, že jistě muselo z něčeho pramenit.

Čaroděj si však vzpomínal, že právě nedlouho nato ho začala od hlavy po paty zahrnovat všelijakými dárky a učit černé magii...

Jakmile si vše uvědomil, přál si ihned na místě se zbavit všeho, co jej kdy s Mortaigne spojovalo. Netopýrovi podal ruku, aby mu na ni sedl a nechal se položit na zem. Poté ze sebe sundal těžké sako, náhle pocítil úlevu. Jako by se snad ani nezbavoval jen objemného kabátu, ale i části své minulosti. Klobouk hodil do studny na zalévání hřbitovního kvítí.

Jenže vzápětí nato, oděn již pouze v košili a kalhotách, se smutně podíval na ochočené zvíře před sebou. Tolik ho zbožňoval, ač i k tvorečkovi přišel díky té zlomyslné ženské.

Nakonec se rozhodl. „Daruji ti svobodu,“ promluvil přímo k němu. „Leť si, kam jen chceš. Ale nezapomeň se napřed vrátit ke svým kamarádům u mě doma a vyřiď jim, že mohou i oni.“

Netopýr nejprve pozvedl svá křídla k očím, jako by chtěl plakat. Ovšem pak je radostně roztáhl a vyletěl do vzduchu. Seshora ještě na svého už bývalého majitele jedním křídlem zamával a směřoval k černokněžníkově obydlí.

Čaroděj si zhluboka povzdychl a chvíli přemýšlel jen tak o samotě, hlavně o smyslu bytí. Z úvah ho vytrhl roj jeho milých ušatých a okřídlených společníků.

Pak si ovšem znenadání vzpomněl na svého starého havrana, kterého tenkrát zanechal na cestě ze žulových kostek, když si zrovna opeřencovo tělo vypůjčil Fabien, avšak nepohřbil. Zvažoval proto, zdali by se ještě měl jít na ono místo podívat, či nikoliv.

Ačkoliv ho osud opeřence velmi mrzel, protože mu jej Mortaigne darovala již nalézajícího se téměř na pokraji smrti, se znatelnými postranními úmysly ve výrazu své tváře, muž se rozhodl se už k ničemu nevracet.

Dokonce ani nechtěl znovu přijmout povolání potulného kouzelníka na jarmarku, jež opustil, než zaslíbil sám sebe ke službě jeho obdivované Lorraine, vzápětí se zapletl i s její sestrou a nedlouho nato se stal médiem hlavně pro Fabiena.

Jediné, k čemu si přál se vrátit, bylo...

„Už nechci být jen tak někdo. Ani čaroděj, černokněžník, samotář, podivín, nebo kterak mě lidé začali nazývat od doby, co jsem se přestěhoval na samotu u hřbitova, ani teď nevím, proč. Možná já pouze šlapal, jak Mortaigne pískala, možná si mne přesně takového přála mít, i když mi aspoň ze začátku říkala...“

Ano, mé pravé jméno, kterého jsem se svým způsobem vzdal dobrovolně. Vlastně už předtím, než jsem začal kouzlit pro lidi... A řekl ho právě těm dvěma ženám, pokud počítám i Lorraine...

Ani si nepamatuji, proč. Možná bych taky potřeboval sbírat ztracené vzpomínky jako Fabien...

Ale rozhodně vím, koho bych ze sebe chtěl udělat.

„Chci, aby ze mě nebyl nikdo jiný než...“ řekl již nahlas. „Nežli Gavreau!“

A potom se zničehonic rozhodl zajít na čajový dýchánek k Anne-Laure, přestože váhal, zda by jeho přítomnost přijala. Přece jenom již za léta osamění nasbíral určitou pověst...

Jenže, když za ním jednou přišla a přála si někoho k sobě, nějakého společníka, aby už nemusela vařit čaj pouze jen tak pro sebe a pár svým panenkám z dětství, proč by se jí nemohl zkusit nabídnout sám?